Cvičíte o Vánocích? A proč jako?

Tak se přiznejte, kdo z vás teď chodí cvičit? A kdo si dal maličkou pauzičku, zakončenou hromadným předsevzetím, že od nového roku na to zase vlítne? Hmm?

Já teda jako makám. Ale s plným vědomím zbytečnosti mého počínání a totálního kolapsu jakýchkoliv stravovacích zásad. Přesně v duchu mnoha nastřádaných dotazů typu: Nevím, co dělám špatně, ráno si dám džus s bábovkou, ke svačině rohlík s gothajem, k obědu co máma uvaří…. Mám to teď nějak podobně. Akorát rohlíky vystřídaly rohlíčky, bábovku ostatní formy cukroví a gothaj nestoudně kolaboruje se zbylými ingrediencemi bramborového salátu. Vůdčí osobou téhle zákeřné guerilly je bezesporu majonéza Hellman’s, proti které jsem vyslal do předem prohrané bitvy Enzy7, aby alespoň zmírnila následky. Ta fotka s Enzy7 je samozřejmě ilustrační, páč sushi o Vánocích fakt nežerem, a každý majitel dětských kazišuků ví, že takto vřelé poděkování za dárky není možné na veřejně dostupných místech...

…Každopádně moje útroby jsou momentálně z této stravy v natolik zuboženém stavu, že se mnou ostatní živí tvorové naší domácnosti odmítají sdílet společný prostor. Vykazují mě do vyhnanství našeho balkonu a já sám bych se musel hanbou propadnout, pokud bych vám teď tady cpal nějaký odborný článek, nebo snad dokonce kázání o tom, jak byste měli o svátcích jíst třeba to sushi, péct cukroví z ovesných vloček a připíjet si neperlivou vodou z Alpského ledovce, tmelit salát pryskyřicí, pokud jste zrovna vegani. 

Ale stravováním to samozřejmě nekončí. V kulturistice je neméně důležitý také mentální přínos k celé věci. Tak tedy místo Kevina, co je sám doma, jehož přítomnost v TV budete náležitě ignorovat, by se měl stát vaším informačním kanálem hlavně server You Tube, kde si sjedete všechny kulturistické klipy a jako sváteční přídavek si šoupnete aktuální On the Top Vojty Koritenského s přídomkem o tom, že se nikdy nevzdává. Když budete mít patřičně sofistikovaná vánoční světýlka v oknech, samozřejmě vytvarovaná do tvaru jednoručky, můžete docílit rytmického souznění s radostně prováděnými opakováními. 

Ale jak říkám. Bez uzardění vám tohle říkat nemohu. Ne o Vánocích. Mám tolik práce se žraním cokoliv nefitnessového a válením se na gauči, že jsem se ani nestačil vyfotit na Facebook s famílií, abych taky všechny kolem informoval o tom, že máme nafintěný kus lesa doma a shluk pestrobarevně zabalených předmětů pod ním...

Ale pozor, ne vždy jsem byl lapen do osidel vánoční lenosti a intenzivní snahou shnít zevnitř! Když jsem byl mlád, byl jsem mnohem, mnohem zapálenější pro kulturistiku. Zlí jazykové by řekli fanatičtější. Něco jako pauza o Vánocích prostě nedávalo smysl. Nerozuměl jsem tomu, proč bych zrovna o Vánocích měl jíst salát? Bramborovej salát. Matka, protože si myslela, že jsem se dočista pomátl, tak se mě snažit ošálit jakousi substituční náhražkou. Dietní formou salátu s jogurtem, čímž naprosto spolehlivě zničila Vánoce mému otci a nenávratně jej utvrdila v přesvědčení, že jeho syn je magor. Ale mohl něco nekalého tušit. Prvním znepokojivým příznakem byl totiž s předstihem nenadálý výskyt podivných kokosek z ovesných vloček, infiltrovaných jakoby nic do běžného cukroví. Jenže to si zřejmě ještě myslel, že tato ďábelské fitnessinovace nepochází z kuchyně jeho domu, nýbrž jde o jakýsi import jeho syna-magora, jenž byl obdarován vánoční výslužkou od jiného kolegy kulturisty-magora.

Takže jsem o Vánocích zakusoval ovesné kokosky, jedl hnusnej jogurtovej salát a k tomu konzumoval vařené filé, což byl skutečně vrcholná verze štědrovečerního hnusu. Teď si možná říkáte, že jsem si mohl dát to sushi, o kterém jsem už mluvil. Nebo třeba lososa, nebo něco jiného, fakt dobrého a dietního. Jenže zapomínáte, především vy, kterým nebylo ještě ani 30 na jednu věc. Pokud mluvím o svém ultra zapáleném (fanatickém) období, tak mluvím o letech cca 4-6 let po revoluci. Takže pokud vás postkomouši z řad vašich známých oblbují tvrzením, jak jsme byli ve všem soběstační, a bylo všechno príma, tak ve výsledku to bylo asi tak, že na krámě měli leda tak velký hovno. O nějakém sushi, lososovi, svíčkové atd.. jste si mohli leda tak zdát, pokud jste neměli za souseda dobrého řezníka, který by měl podezřele přátelský vztah s vaší matkou. Ale mně to nevadilo. Protože k mé víře patřilo i přesvědčení, že čím hnusnější to jídlo bude, tím více mi to poroste. Takže jsem měl to hnusný filé s tím hnusným jogurtovým salátem a těšil se, jak ráno vlítnu do posilovny a odpolko oberu babičky o prašule za zásluhy jménem Návštěva vnuka o Vánocích.

Takže jsme se 25. sešli tři né králové, ale kulturisti, abychom si pěkně mákli. A když už jsem mluvil o tom rozmanitém potravinovém sortimentu, tak to samý platí i o posilovně, která byla v Liberci v tý době jedna. Teda oni byli dvě, ale v tý druhý měli všech pět pohromadě a zavřeli, kdežto v tý první taky, ale já měl klíče. Klíče jsem sice měl, ale ne od kotelny, takže jsme tam benčovali ve vaťácích (dobový výraz pro pracovní bundu), pára nám šla od huby, přičemž jsme se chvilku potili, abychom hned vzápětí klepali kosu.

Odpoledne to šlo podle scénáře. Já se usmíval, držel se stranou od cukroví, kdežto od přísunu bankovek již nikoliv. Ty jsem posléze směnil za první kulturistické výdobytky typu sušeného vaječného bílku, který smrděl jak tři koše, a jehož chuť by se dala nazvat jakkoliv, jenom ne dobrou či alespoň poživatelnou. Bez narkózy. Ale o zdroji nemohlo být pochyb. Na pytli, ve kterém se tento suplementační zázrak skladoval, byl nesčetněkrát nalezen originální kuřinec, takže dojem přírodního zdroje byl navozen dokonale. Lepší než razítko původu. Nějaké směšné malichernosti typu zdravotní nezávadnosti nikdo neřešil.

Silvestr už byla brnkačka. Přes den povinná řachanda, navečer obskurní pořady s pracovním názvem: Na Silvestra budem veselí i kdyby nám amputovali hlavu, kde budou exhibovat 60ti letí mladíci společně s objevy všelijakých superstárovských a talentových soutěží. Pak si trochu dáchnout, nařídit budíka na za pět minut dvanáct, včas se probrat abych nevypadal u přípitku jak zmačkaný retard, chvilku čumět z okna na rachejtle a prskavky a zase jít chrápat. Tedy takhle by to bylo, kdybych to pořád tak strašně žral…

Ale otázka zní, jestli po těch letech mohu říct, zda mi tenhle přístup pomohl k progresu? Nóó, tím si už nejsem tak úplně jistý.

A tím jsme se konečně prosekali skrz les nostalgických žvástů o ničem k pointě tohohle příběhu. Je zcela bez diskusí, že v době, kdy je všeho dostatek, kdy si můžete cokoliv koupit, se stává osobní přístup jedince tou klíčovou věcí, která oddělí zrno od plev. To znamená, že musíte dřít jak koně, musíte dbát na výživu, být poctivý ve své životosprávě a musíte tak konat se strojovou pravidelností. Ale musíte to dělat 365 dní v roce? To už si nemyslím. Někdy je dobré, vyčistit si hlavu, nechat tělo odpočinout, vyskočit ze zaběhnuté rutiny. Však to není na dlouho. Psychicky si odfrknete a budete se víc do posilovny těšit. Bojíte se, že ztratíte za ten týden svaly? Ale prd. Nestane se vůbec nic. Jediné, co se stane, je to, že na chvilku nebudete prudit rodiče svým životním stylem. Aspoň v nich vyvoláte pocit viny, že to musíte zase dohnat a zkásnete je o další prachy na doplňky. Ale pssst, ode mě to nemáte.