David Vaš: "Kdo chce být nejlepší, musí trénovat s nejlepšími."
Autor: Extrifit
11. 1. 2017
Kniha může ovlivnit člověku život, a to podstatně. Důkazem toho je David Vaš, šestadvacetiletý výkonnostní běžec z Českých Budějovic, který inspirován románem "Běhání s Keňany" odjel do Keni, aby tam trénoval vedle nejlepších maratonských běžců světa. "Kdo chce být nejlepší, musí trénovat s nejlepšími," tvrdí český atlet. Svou teorii dokládá významným výkonnostním vzestupem, vydřeným v keňském městě Iten, slavné to líhni běžeckých šampiónů.
Davide, keňští běžci patří mezi nejlepší na světě, ty s nimi teď v Keni žiješ, trénuješ, jíš a trávíš volný čas. Přišel jsi na to, v čem tkví tajemství jejich neskutečných běžeckých schopností?
Myslím, že důvodů, proč jsou tak dobří, je hned několik. Předně, život v Africe je zcela odlišný od toho evropského. My žijeme v nesmírném komfortu a často řešíme hrozné nesmysly, tam lidé řeší zásadnější věci, třeba jak rodině zajistit jídlo a oblečení. U afrických dětí nehrozí, že by je někdo vozil do školy nebo že by volný čas trávili nad počítačem. Tady dětí lítají od rána do večera po venku, a tak se zdravě pohybově rozvíjejí.
Myslíš tedy, že Keňané jsou dobří běžci kvůli svému životnímu stylu?
Je to jedním z aspektů. Další jejich velkou výhodou je vysoká nadmořská výška, ve které žijí (2400 m n. m.), a stálé klima, díky kterému mohou celoročně kvalitně trénovat. Samozřejmě je to i o obrovské tréninkové dřině a také o motivaci. V Keni není zase tolik možností, jak sebe a svou rodinu zabezpečit, ale běh je jednou z nich. Proto tu na stadiónu trénuje najednou třeba 300 lidí. Každý z nich čeká na to, až přijede nějaký manažer z Evropy, všimne si jich a vezme je s sebou do Evropy závodit. Tak dostanou možnost vyběhat si nějaké peníze. Když se keňský běžec staví na start, uvědomuje si, že doma na něj čeká rodina, která nemá peníze, a to, jak se bude mít do budoucna, závisí jen na něm. Když já běžím závod a nevyhraji, nic se nestane. Mám rodinu, zázemí, možnosti, takže já nemusím. Ale oni musí...
Rozumím, jejich motivace je prostě silnější.
Mnohem silnější. Také tu ale denně slýchám, jak si my Evropané nevěříme. Že neustále potřebujeme nějakou morální podporu od někoho jiného. Oni si věří mnohem víc.
Čím myslíš, že to je, že si věří víc než my, když žijí v mnohem skromnějších poměrech?
Zřejmě jim nic jiného nezbývá. (úsměv) A také je to možná i tím, že trénují společně. Vzájemně se podporují a v té skupině se utvoří jakási síla. Když se tu ale nějaký běžec stane mistrem světa nebo světovým rekordmanem, není z něj žádný frajer. Po závodech se zase vrátí do Keni a v pondělí přijde normálně na trénink s ostatními. Kamarádi si s ním sice o jeho úspěchu popovídají, ale jinak ho tam všichni berou jako rovnocenného atleta.
Takže z něj nedělají celebritu?
Běžci ne, ale samozřejmě je možné, že chudší vrstvy ho pak budou žádat o peníze. V tomhle ohledu to pak mají šampióni těžké, stejně jako Evropané, ve kterých tu lidé vidí peníze.
Je to běžné, že od tebe coby od Evropana žádají lidé na ulici peníze?
Na denním pořádku to není. V Nairobi nebo v Mombase jsem byl sice středem pozornosti, ale lidé se většinou jen zeptali, odkud jsem a jak se mám, to bylo vše. Tady v Itenu už mám úplný klid, protože Evropanů je tu čím dál víc, nejsou tu tedy žádnou zvláštností. Řekl bych, že Iten bude tak do 5 - 6 let komerčním místem zahlceným Evropany, protože podmínky pro běžeckou přípravu jsou tu jako málokde.
Jak tebe, Davide, napadlo, že pojedeš trénovat do Keni?
Prvotní impuls mi dalo přečtení knihy "Běhání s Keňany". A jelikož jsem vášnivý běžec a rád cestuji, řekl jsem si, že se do Keni musím podívat.
Poprvé jsi do Keni odjeli vloni a strávil tam tři měsíce. Měl jsi tam předem něco domluveného, nebo jsi odjel "na blind"?
Ne, na blind bych nejel. Dopředu jsem si o možnosti trénovat v Keni hodně zjišťoval, na závodech ze seriálu RunCzech jsem se pak s nějakými Keňany seznámil, a jelikož jsou hrozně pohostinní, řekli mi, ať určitě přijedu, že budu vítaný.
Už je to rok, co jsi navštívil Keňu poprvé. Pamatuješ si ještě, co pro tebe byl tehdy největší kulturní šok?
Všudypřítomný chaos ve větších městech, na první pohled prostě jiný svět. Nejhorší byl asi ten všudypřítomný nepořádek. Něco jako odpadkové koše nebo kontejnery tu nevedou, všichni vyhazují odpadky na ulici, což se mně osobně hrozně příčí. Co se týče přírody, ta je v Keni skutečně nádherná, ale ta města jsou skutečně zdevastovaná nepořádkem.
Ty naprostou většinu svého času v Keni trávíš v městečku Iten, kde jsou odchováváni nejlepší světoví běžci. Jak tam žiješ?
V Itenu bydlím u jednoho Keňana, David se jmenuje, který mi pronajímá jednu místnost za 800 Kč měsíčně. Pro nás je to směšná částka, ale pro ně jsou to velké peníze. Ubytování je to skromné, ne každý od nás by to asi dal. Teplá voda tam neteče vůbec, voda jako taková tam teče podle toho, jak zaprší. Voda ve studni je vždy, ale člověk si ji musí ručně vytahat, a když ji chce teplou, musí si ji ohřát. Záchod je turecký, nesplachovací. Samozřejmě může být člověk v Itenu i v moderním tréninkovém středisku za 1200 Kč na noc, kam jezdí profi atleti z Evropy, a mají tam k dispozici špičkovou atletickou dráhu, bazén a saunu. Já ale raději žiji s Keňany, učím se od nich a poznávám jejich kulturu. A také s nimi trénuji na jejich hliněném stadiónu, kde už je jeho vnitřní dráha patřičně vyšlapaná.
To tedy velmi dobře víš, jak Keňané trénují. Prozradíš?
Oni si vyvinuli takový tréninkový systém, který je opravdu super, a trénují podle něj všichni. Jejich největší síla je v tom, že trénují společně. Ve skupině se člověku vždycky trénuje lépe, než když trénuje sám. Tréninky vypadají tak, že se čtyřikrát týdně v 6 hodin a dvakrát týdně v 8:30 sejde tréninková skupina čítající 60 - 200 lidí podle typu tréninku. Všichni se pak vydají na stejný trénink.
Jak to může fungovat, když mají jednotliví atleti pravděpodobně různou výkonnost?
Právě v tom vidíme s mým trenérem Petrem Bahenským problém. Tam vedle sebe trénuje světový rekordman a třeba člověk, který víceméně začíná a do Evropy se chce teprve dostat. Takový začátečník jsem ve srovnání s nimi i já. Oni dávají půlmaraton za 59 nebo 60 minut, zatímco já za 69 minut. To je hrozný rozdíl. Z toho důvodu s nimi trénuji 3 - 4 x týdně, ale další dva tréninky v týdnu si chodím sám. Úterní trénink na stadiónu musím jít podle sebe, protože bych nestíhal, i když někdy se nějací pomalejší Keňané přidají. Dlouhý sobotní běh s nimi také nemohu jít, protože oni jdou v hrozně rychlém tempu, ale i tady se obvykle najde někdo pomalejší, s kým mohu jít. I ty čtyři tréninky, které chodím s nimi, ale jdu podle toho, jak mi řekne trenér. Někdy je ale hrozně těžké odolat tomu vábení. Když běžíte uprostřed dvousetčlenné skupiny a vedle Vás běží světová atletická špička, je to prostě úžasný pocit.
To musí být velký zážitek, ovšem když vidíš, o kolik jsou Keňané rychlejší, do jaké míry je běhání s nimi motivací a do jaké je to spíš deprimující?
Vůbec mě to nedeprimuje, naopak. Trénovat s nimi je pro mě obrovskou motivací.
Jak tě keňští běžci berou?
Vědí, že jsem pomalejší, ale rozhodně se mi za to nijak nesmějí. A vztahy spolu máme úžasné. Měl jsem na začátku štěstí na super lidi, kteří mě neberou jako Evropana, ze kterého chtějí vyždímat peníze. Našel jsme tu kluky, o kterých mohu opravdu říct, že jsme přátelé a že mě mezi sebe přijali.
Určitě bude zajímavé nahlédnout do tvého, respektive vašeho týdenního tréninkového plánu. Můžeš ho trochu přiblížit?
V pondělí se začíná stupňovaným během. Keňané jdou 18 km, já tak 16 km. Začíná se na tempu 5:00 / km a končí na 3:00 / km (já končím na 3:30 - 3:40 / km). Po tréninku se odpočívá a odpoledne se jde cca 7 km lehké vyklusání v tempu, tak 5:30 / km, tedy opravdu jen na vytřepání nohou. V úterý je na programu trénink na stadiónu, který chodím sám. Jde o intenzivní intervalový trénink, který se běhá v tempu půlmaratonu. Teď jsem třeba dával 10x 1 km v tempu 3:20 / km. Tomu samozřejmě předchází 3 km rozklusu, 10x 100 m rovinky a atletická abeceda.
Odpoledne se jde opět volný výklus na 7 - 10 km podle pocitu. V úterý a v sobotu, tedy po nejtěžších bězích týdne, chodím pravidelně na keňskou masáž.
Jak vypadá taková keňská masáž, je něčím specifická?
Je hodně odlišná od masáží, na které jsme zvyklí u nás v Čechách. U nás u masáže klidně usnu, ale tady nic takového není možné, protože masér jde hodně do hloubky, a tak to dost bolí. Je celkem komedie sledovat, jak se lidé přede mnou na masážním lehátku kroutí bolestí. (smích)
A jsi po takové masáži schopný fungovat?
Ze začátku jsem se bál, že budu druhý den naprosto zničený, ale ne. Funguje to opravdu dobře a taková masáž je opravdu velmi prospěšná.
Takže na středeční trénink jsi jako nový. Co tě tedy čeká ve středu?
Ve středu chodím stupňovaný běh s keňskou skupinou, oni jdou 18 km, já podle pocitu. Tempo stejné jako v pondělí, jen jiná trasa.
Tušíš, v jakém přibližně tempu oni svůj stupňovaný běh končí? Jen pro představu?
V hodně vražedném. (úsměv) Oni jsou klidně schopní končit na 3 minutách / km, což je fakt neuvěřitelné vzhledem k tomu, že běhají v kopcích. Odpoledne zase přichází na řadu volný běh a já si dám posilování. Ve čtvrtek máme další hlavní trénink, tím je takový speciální fartlek. Vyběhne se 4 km za vesnici, kde se sejde třeba 300 lidí, a tam se řekne, co půjdeme. Tento týden jsme měli 1 + 1, což znamená, že jsme šli 1 minutu na maximum a 1 minutu volně, to celé třicetkrát. Běží se v různém terénu, což je úžasné v tom, že se třeba minutu volně běží do kopce, pak minutu naplno z kopce. Různě se to střídá. Převážná většina lidí tu má hodinky s GPS, takže si na začátku všichni nastaví intervaly, odpočítá se to a teď všechny ty Garminy začnou unisono pípat, to je fakt něco!
Čtvrteční trénink je hodně náročný, takže se po něm dost odpočívá. Odpoledne následuje opět volný výběh a masáž. V pátek je na programu opět stupňovaný běh, případně vybíhané kopce na vzdálenost 18 km. Já se skupinou běhám podle pocitu 14 - 16 km, odpoledne opět volný běh. V sobotu běhají Keňané dlouhý běh na 35 km, ten s nimi nechodím. Oni to střídají tak, že v jednom týdnu běží ve vražedném tempu půlmaratonu, další týden jdou třeba v mírnějším tempu, ale v o to brutálnějších kopcích. Já si místo toho dávám 20 - 30 km v mírné intenzitě.
V sobotu odpoledne už se běhat nechodí, je tam opět masáž. Já k tomu všemu ještě čtyřikrát do týdne chodím sérii posilovacího cvičení na střed těla. Neděle je úplně volná a v pondělí začíná všechno opět nanovo.
Uvedl jsi, že některé tréninky máte už od šesté hodiny ranní. Nemáš s tím problém?
Ne. Je to moc fajn v tom, že člověk má už před snídaní za sebou těžký trénink, takže si pak může celý den pěkně odpočívat a relaxovat jen s lehkým výklusem odpoledne. To je mnohem horší v Čechách, když mám jít po celém dni v práci na hlavní trénink, to je pro mě fakt náročné.
Zato v Itenu to máš dobré. Vlastně jen trénuješ a odpočíváš, takže de facto žiješ život profesionálního atleta.
Víceméně ano, jen s tím rozdílem, že já si to musím hradit sám. (smích) Tento rok se mi tedy podařilo - a moc za to děkuji - že mi město Hluboká nad Vltavou poskytlo finanční podporu. Také nemusím nakupovat oblečení a boty, za což moc děkuji firmě Salming. Sportovní výživou mě zásobuje společnost Extrifit, za což jsem také moc rád.
O sportovní suplementaci máš tedy postaráno, ale co tvé stravování? Jak se v Keni živíš?
Vezmu to popořádku. Snídám většinou až po tréninku, jen před kvalitními tréninky v úterý a ve čtvrtek si dávám lehkou snídani. Běh nalačno je ale skvělý a doporučil bych ho každému. Zaprvé tak člověk nemá žádné trávicí potíže a zadruhé díky tomu mé tělo při závodě lépe hospodaří s energií. Hned po tréninku je ale potřeba doplnit energii, takže bezprostředně po doběhnutí sním banán, pokud mám náročný trénink, do 30 minut po něm ještě vypiji proteinový nápoj Hero od Extrifitu, na který se vždycky těším, protože je krásně slaďoučký. (úsměv) K snídani si pak dávám keňský čaj, což je čaj s mlékem a cukrem - se spoustou cukru. K tomu přikusuji toustový chleba, který chutná tak trochu jako vánočka, a já si na něj mažu ještě džem. Jako svačinu si dávám ovoce nebo gainer od Extrifitu. K obědu se tu jí rýže s fazolemi, nebo cizrnou. Je až neskutečné, jaké porce dokáží místní běžci zvládnout. Hlavním jídlem dne je večeře, jejíž hlavní součástí je ugali. 
Ugali je hodně výživná kaše, která vznikne smícháním kukuřičné mouky s vodou. Jí se k ní zeleninová směs z různých druhů zeleniny. Ugali jsou Keňané schopní sníst hrozné množství, proto jsou také ráno schopní běžet nalačno. Já si po náročnějších dnech dávám ještě aminokyseliny (Aminofree od Extrifitu) a během tréninku piji iontový nápoj Iontex.
Je zajímavé, že jsou keňští běžci tak hubení, když se podle tvého vyprávění zdá, že toho snědí celkem dost.
Oni si hodně zakládají na tom, že výkon je hlavně o váze. Ve mně vidí tlusťocha a říkají, že moje váha 75 kg na 187 cm je hrozně moc. Možná mají pravdu, ale já nemohu vážit 65 kg. Už teď nemám žádný tuk, takže bych musel zredukovat svaly. To bych hrozně trpěl, i když něco jsem tu kvůli odlišné stravě přece jen asi shodil.
Davide, trávíš s Keňany i volný čas, nebo se vídáte jen na trénincích?
Loni jsem s nimi příliš času netrávil, protože jsem byl v angličtině začátečník, a tak jsem neměl jak si s nimi povídat. Nemohl jsem od nich ani nic pochytit, protože mezi sebou se baví svahilsky. Letos už je to výrazně jiné, angličtinu už zvládám lépe, a tak si to s nimi užívám. Oni tedy hodně spí, po každém tréninku si jdou na dvě hodiny lehnout, ale ve zbylém čase hrajeme kulečník nebo chodíme na procházky, jelikož tu jsme hned vedle velké příkopové propadliny, která se táhne celou Afrikou, a odkud je opravdu nádherný výhled do okolí. Hodně si také povídáme, oni řeší hlavně holky, to je pro ně téma číslo jedna.
Jaký mají Keňané vztah k ženám?
Tady je to specifické v tom, že běžci tráví většinu roku tréninkem v Itenu nebo na závodech v Evropě, takže své rodiny, které často žijí daleko, vidí třeba jen měsíc v roce. Proto tu je běžné, že když kluci vyrazí na diskotéku, což je ale maximálně jednou měsíčně a bez alkoholu, "skamarádí" se tam s jinou ženou. Takže nevěra se tu moc neřeší. V tomhle směru s nimi musím docela bojovat, protože mi neustále předhazují nějaké Keňanky, ale já nevím, jestli se tu do něčeho takového chci pouštět. (úsměv)
Jasně, přijel jsi sem, aby ses soustředil na běžecký trénink. Jaký měl loňský pobyt v Keni dopad na tvou sportovní výkonnost?
Dal mi hrozně moc, na tom, co jsem tam natrénoval za tři měsíce, bych v Čechách pracoval dva roky. V loňském roce jsem chtěl trávit vánoční svátky s rodinou, takže jsem se vrátil už před Vánocemi. Mé hlavní závody jsem běžel až čtyři měsíce po návratu z Keni, takže jsem bohužel nemohl využít efektu vysokohorského tréninku, jelikož ten vyprchá asi za tři měsíce. Ale čerpal jsem z toho, co jsem se v Keni naučil, a že jsem se tam toho naučil hodně. Keňané jsou nejlepší běžci světa, a když chce být člověk nejlepší, musí trénovat s nejlepšími, tak to prostě je.
Tentokrát zůstáváš v Keni celkem pět měsíců a vracet se budeš těsně před závodní sezónou, takže tvé výkony budou ještě zajímavější. Máš v hlavě nějaké cíle, které by sis tuto sezónu chtěl splnit? Třeba nějaký konkrétní čas na půlmaraton?
Keňští běžci mi říkají, že mám na to, abych dal půlmaraton za 65 minut, ale já budu rád za jakýkoli čas pod 69 minut, což je můj osobní rekord. Vnitřně mám samozřejmě i další a vyšší cíle. Rád bych se třeba dostal na olympiádu do Tokia, ale to veřejně říkat nebudu. (úsměv)
Už jsi to řekl.
Uvedl jsem to jen jako příklad. Kdybych něco takového řekl před kamarády, mysleli by si, že jsem nafoukaný. (úsměv) Myslím si ale, že sportovec, který to myslí se svým sportem vážně, musí mít vysoké cíle. Každý atlet sní o tom startovat na olympiádě, a i když se mu to třeba nepodaří, tak proč za tím nejít? V Keni lidé říkají, že všechno je možné, a já si myslím, že když člověk za něčím jde a obětuje tomu úplně všechno, tak se to může stát.
Koho by zajímaly podrobnější informace o Davidově pobytu v Keni, případně jeho detailní tréninkový deník, může nahlédnout na jeho stránky davidvas.cz.
