Doktorce zachutnaly kremrole a rázem jsme my ti divní

Asi všichni někdy slyšeli o pořadu „Jste to, co jíte“. Svého času byl velmi populární. Koukal jsem na něj celkem rád. Sice ty výsledky, jakože někdo shodil 4 kila za dva měsíce, byly spíš na pousmání, ale bylo fajné, že paní Cajthamlová s panem Havlíčkem několika milionům diváků názorně ukázali, že tatarka Light není tak docela light a že je lepší dát si ke snídani celozrnný rohlík s máslem a kvalitní šunkou, než 20 deka vlašáku se žlutou limodánou z Penny za 3 koruny litr. A proto jsem si se zájmem pustil rozhovor s paní Cajthamlovou zveřejněný 29. října na DVtv, abych…. Abych zůstal sedět před monitorem v němém úžasu a šoku.

Několik ukázkových popření sebe sama už jsem párkrát viděl. V politice celkem běžná věc. Andrej se stihne popřít i párkrát za dopoledne podle toho, jaký zrovna vyjde průzkum a není v tom rozhodně sám. I v kulturistice jsem zažil pár mladíků, kteří si nejdřív přáli dobýt Olympii, aby následně zjistili, že ty svaly zas tak jednoduše nerostou, což jim dává prostor hlásat nově objevené pravdy o neestetice dnešních objemů a jak je ta vrcholová kulturistika teda celá špatně. Nicméně to, co předvedla paní doktorka, to momentálně stojí na špičce pyramidy těchto žonglérů s vlastní názorovou minulostí.

Tak předně jsme se hned v úvodu dozvěděli, že paní doktorka je doktorka a psychoterapeutka, rozhodně ne žádný odborník na výživu, tím byl totiž Havlíček. Nevím sice, kolik psychoterapeutů vám vyhazuje jídlo z ledničky jako to s gustem dělala ona ve zmíněném pořadu, ale budiž, třeba se jen držela scénáře. OK, je tedy doktorka. A samozřejmě výjimečná doktorka, která, pokud k ní přijde chlapík, co má 160 kilo, cecky na zádech a potíže s koleny, dostane do pusy lízátko a vlídného pohlazení po duši a rady, že se má mít rád takový, jaký je. Ti ostatní zlí a neuctiví doktoři ho totiž budou šikanovat informací, že aby mohl bezbolestně vyjít shody, bylo by fajn nejdříve zhubnout. Předpokládám, že to mu řeknou, i když bude mít cukrovku, vysoký tlak a chlopeň bude lapat po dechu jak turbo po 24 hodin v LeMans. A to je špatně. Zřejmě by ho měli poslat za paní psychoterapeutkou, která mu vysvětlí, že jeho váha je odrazem duševní pohody. Že pokud se smíří se svou mišelinkou kolem pasu, všechny potíže zmizí jako mávnutím kouzelného proutku. Ti zdraví lidé totiž vůbec neřeší, co jí, kdy jí a kolik toho jí. A to jako vážně. Ale o tom později. Teď se zaměřme na slovo váha, které tak často rozesmávalo paní doktorku.

Na používání slova váha se zasekla půlka rozhovoru s paní Drtinovou. Váha se totiž nemá sledovat. Ta je teď nově podle paní doktorky odrazem tělesné stavby. Když má někdo velkou váhu, může to být tím, že má silné kosti, velká ňadra, širokou pánev a milion dalších důvodů. (Kužel má prý pětikilový penis) A proto mě zaujala argumentace a dotaz na paní Drtinovou, zda by řešila svou váhu, pokud by se jí zvedla o 10 kilo. A paní Drtinová, že ano, že by to řešila. Ha!! Špatně! Všechno špatně, to se řešit nemá, páč se váha nemá řešit z výše uvedených důvodů. Koukal jsem na to jako blázen. To už se nesmí říkat veřejně slovo tuk? Drtinové by se přeci nezvedla váha proto, že by v osmačtyřiceti začala růst a vyvíjet se. Je dost nepravděpodobné, že jí v tomhle věku zesílí kosti a zhoustne svalstvo. To ji spíš zachutnají dortíky a vídeňská kávička bude obsahovat víc šlehačky, než by její věkem zpomalený metabolismus mohl unést. Když tatík odstřelí vpředvečer maturitního večírku své dcery všechny knoflíky u svého svatebního saka, nebude to proto, že se mu změnila kostra, ale že se z něj stal pěknej sádelník..

… Čímž jsem ho teď samozřejmě urazil, zešikanoval, zesměšnil, ponížil. Úplná lidská žumpa může mluvit o obézních lidech jako o tlouštících a anglické slovo Fat je prý urážlivé. Oni nejsou tlustí, mají jen, cituji: „Odlišnou tělesnou stavbu“, nebo jsou případně „robustní“. Když se nám to nelíbí a označíme jejich postavu, nedejbože, za hnusnou, je to šikana. To jako fakt? Hele, já jsem celkem tolerantní člověk. Nejsem ten klasický fitnessfanatik, co každému dá hned sežrat, že by měl cvičit, bude básnit o prospěšnosti mrkve a fotit si 10x denně zdravou stravu. Ať si každý dělá, co chce. Chceš se válet celej den na gauči? Klidně se válej. Chutnají ti chipsy? No tak si dej, pro mě za mě, je mi to fuk. Sedíš od rána do večera v cukrárně? No ty se máš… Ale ženská, až tě v chlápek v březnu plácne po prdeli a tebe v červenci nepustí do letadla kvůli tvým vibracím, tak mi tu nebul, že tě někdo šikanuje… Pokud se chlápek pokusí o stojku a jeho postava rázem připomíná Ještěd z pudingu, nebude mi tu nějaká doktorka říkat, že má odlišnou tělesnou stavbu. Možná v ten moment, když si cucá vlastní pupík, ale jinak je to tlusťoch. A já to odmítám nazvat nějak jinak. Buď bude žrát chipsy, nebo bude se sebou něco dělat…

… třeba mít poruchu příjmu potravy. Tuhle bombu jsem si nechal na konec. Víte, kdo v ČR trpí poruchou příjmu potravy podle paní doktorky? Vy všichni, co to teď čtete. Definice poruchy příjmu potravy paní Cajthamlové, a já jí ocituji naprosto přesně, takže to nemusíte hledat, zní: „PPP je nespokojenost s tím, jak člověk vypadá, kterou řeší tím, že manipuluje se svým jídlem a hekticky cvičí“. Takže všichni, co se sebou chtějí něco dělat, jsou nezdraví, psychicky nevyrovnaní jedinci. A následně přišlo ujištění, že ti, kteří jí, co chtějí, kdy chtějí, kolik chtějí a cvičí jak a kdy chtějí, jsou ti správní. Ti zdraví. Čili, pokud máte chuť na jitrnici, ale dáte si místo toho radši vločky, tak vám dočista jebe. Nebojte, jsem v tom s vámi. A navíc jsem ještě spoluviníkem toho, že jednou skončíte ve svěrací kazajce a v příjemně vypolstrované místnosti si budete slintat na bradu. Všechny ty články o tom, jak se přetvořit k obrazu svému, jak si vyrobit velké svaly a menší zásobárnu sádla, to všechno je špatně. Příběhy plné motivace, nezměrné vůle a zdolávání překážek jsou teď snůškou obrazů nevyrovnaných osobností.

Na to já ale nepřistoupím. A vy taky ne. Všechny ty výsledky, cílevědomost, tvrdá práce na svých cílech má být něčím divným jenom proto, že je někdo happy, když leží na gauči a čumí na telku? Nepřistoupím na omlouvání lenosti, slaboučké vůle a nedostatku disciplíny jenom proto, že je obézních lidí čím dál víc a stávají se normou. Nevím, proč bych měl nazývat robustním někoho, kdo si své údajné predispozice k obezitě léčí hranolkami a litry coly. Za poslední roky tu je nespočet dietních poradců, denně je web zahlcován zdravými recepty a dietně nás učí vařit dokonce i Pohlreich. Na facebooku i instagramu jsou gigabajty fotek a receptů. Informací je dnes tolik, že návod na redukci hmotnosti najde i slepý analfabet. Pokud ti vyhovuje to, že ti pupík teče přes trenky, je to naprosto v pořádku. Jen mi prosím tě neříkej, že tě šikanuju, když řeknu, že mě to zrovna nebere.

Paní doktorka tam mluví o psychické vyrovnanosti. O tom, jak zdravý je ten, kdo je spokojený se svým tělem. Jakýmkoliv. Když ukážete fotku jakéhokoliv kulturisty, nebo třeba i trochu svalnatější bikiny, hodně těch údajně šikanovaných se ušklíbne a pronese cosi o tom, že je to hnus a podobně.. Neznám jediného kulturistu, nebo tu fitnessku, který by se tím cítil uražen, nebo dokonce šikanován. Možná proto, že na svých tělech sice vnímají milion chyb a cílevědomě se je snaží odstranit, ale v jádru jsou se svým tělem spokojení vůči veřejnosti. Mám spíš takový dojem, že paní doktorce zachutnaly kremrole ve velkém a teď nám chce sofistikovaně vysvětlit, že bychom jí neměli připomínat tu její nakynutou řiť, když už se proslavila jako bojovnice proti přibírání. A to o nějaké její vyrovnanosti moc nesvědčí…