Drobnými cíli k velkým výsledkům
Autor: Pavel Vacek
14. 11. 2022
Jedním z důvodů, proč podstupuju celý ten rozumu vzpírající se nesmysl zvaný předsoutěžní příprava, je ten, že se naplno chci ponořit do světa kulturistiky, adaptovat se, přiblížit se myšlení lidí, kteří to se cvičením myslí vážně, abych vám mohl přinášet nová témata, nové poznatky a tipy pro váš progres. A musím říct, že to funguje skvěle! Po celou dobu přípravy mě má mysl zásobovala tématy, jejichž nosnou myšlenku jsem si vždy napsal na kousek papírku v několika málo heslech. Potíž byla jen v tom, že zatímco témata přicházela, glykogen z krve a mozkových buněk odcházel. Přenést myšlenku pomocí nervových zakončení na klávesnici mého počítače a odtamtud nějakými internetovými kouzly a čáry na displeje vašich monitorů, se zdálo být jako nadlidský úkol. O to víc v souladu s očekáváním čtenářů, kteří údajně považují mé články za vtipné. No, horko těžko bych posledních 14 dní před závody zplodil parte, natož vtipný edukační článek. Ale teď je situace naprosto odlišná! Mám od minulého týdne o 9 kg navíc, cukr ve mně topí natolik, že zvažuji žádost EU komisi o zařazení mezi obnovitelné zdroje energie a má bříška prstů se celá třesou naťukat vám nějaké to moudro, bez kterého byste dozajista nemohli žít. Problém je, že nemůžu najít ty papírky s tématy…
…No a tak mi nezbývá, než pokračovat v nastoleném duchu. Původně jsem chtěl dát tomuto článku titulek, že všechno je v hlavě, ale jednak už takový článek s podobným názvem mám https://www.extrifit.cz/cs/blog/clanok/hlava-a-vule-je-klicem-k-uspechu a jednak všech těch mentálních seberozvojových sraček jsou v Levných knihách plné pulty. Jenže ono to v hlavě fakt je a tentokrát mám důkaz. Jak už jsem zmínil v prvním odstavci, příprava na soutěž vás vycucne. Tedy aspoň pokud máte být připravený dobře. S trochou neskromnosti si dovolím říct, že to dokážu posoudit. Chápu, že pro někoho, kdo se trápí se shozením pěti kil mohou následující řádky znít jako scifi. Nebo vychloubačné kecy. Záleží, jakým úhlem pohledu se na to budete dívat, ale prvních pár týdnů je dieta vcelku v pohodě. Jasně, musíte si odříct nějaké ty dobroty. Ale moje zkušenosti praví, že jakmile se trochu kousnete a přestanete jíst (především) sladké, po 10-14 dnech vás ty chutě přestanou pronásledovat. Přestanete chodit do Mekáče a po pár dnech už si na něj ani nevzpomenete. Vyhoďte chipsy a po 14 dnech se budete divit, proč jste je vlastně každý večer jedli. Kousněte se těch posraných 14 dní a stane se zázrak. Jezte pravidelně, zdravě a bez těch serepetiček, co už 14 dní nejíte a postupně se dostanete do hodně slušné formy, věřte mi. I předsoutěžní, trochu náročnější dieta na přípravu a počítání jídla, je prvních pár týdnů pohoda, a přitom už jste častokrát ve formě, které „normální lidé“ začnou častovat komentáři, bléé, to už je moc… V téhle fázi přípravy jsem pořád fresh a zároveň schopen sbírat medaile na menších soutěžích.
Peklo začíná později. V momentě, kdy už potřebujete sundat jen pár deka. Odněkud ze zad, kam si nevidíte. Odněkud z půlky zadku, aby se vám o to hůř sedělo na míse. Z nějaké svalového detailu, o kterém většina laiků netuší, že vůbec existuje. Tady musím dát za pravdu všem těm facebookovým expertům z gauče, protože to je krátké období, kdy jste fakt nepoužitelní. Pohybujete se jak mumie, pronesete půl slova, kaboníte se a jste rádi, že jste rádi. Doploužíte se do fitka, naházíte do sebe Agrezz, Trainox, citrullin a…
…A přepne vám v hlavě. Zvedáte nesmysly, jedete brutální série, tempo tréninku je vražednější než důchodci ve frontě na vejce v akci a s minimem sacharidů jste schopni jet jednu shazovačku za druhou. Jak je tohle doprdele možný? Jak je možný, že před odjezdem do fitka se hroutíte při pomyšlení, že máte vynést koš a tam podáváte životní výkony? Je to prosté. Jste upnutí na cíl. Nemáte v hlavě nic jiného než prostředky k dosažení kýženého výsledku. Strava, doplňky, trénink, spát. Víte, kolik toho máte sníst, kdy přesně si dát jaký protein, kolik glutaminu, kolik odměrek aminofree do tréninkového nápoje a kolik pudingu na noc. (podívejte se na storíčka momentální české jedničky Honzy Turka a pochopíte, o čem píšu). Víte, že když se budete flákat, soupeř se flákat nebude. S každou ošizenou sérií dáváte prostor svým soupeřům…
…A tohle všechno zmizelo minulý víkend po vyhlášení výsledků MS. Místo toho, abych přemýšlel, kolik si mám odsypat glutaminu do zásobníku šejkru do potréninkového nápoje, přemýšlím, jestli si dám po tréninku kebab, nebo pizzu. Místo abych myslel na gramáže masa, v hlavě jede dilema, jestli mám dcerkám sežrat půlku čokolády, nebo celou, nebo jenom té, co momentálně víc zlobí. A přestože mám v sobě energie, že bych roztočil turbínu Temelínu, v posilovně zvedám hovno. Jak je to možné? Co se stalo? Chápu, že můj ročník už je celkem po záruce, ale že by mi odumíraly buňky takhle rychle, to se mi vážně nezdá…
Je to samozřejmě (opět) v hlavě. Zmizel cíl, zmizeli soupeři, zmizela motivace. Zmizel vnitřní pud dřít více než jindy. Proč taky, že jo? Moje svaly jsou plné glykogenu, po pár sériích narvané k prasknutí, ideální čas pro lámání rekordů… anebo si taky schrupnout a dát si jen pár šolichaček, aby se neřeklo. Jedno tělo, jedna hlava, dvojí nastavení mysli. Teď si samozřejmě říkáte, že to je normální, že je třeba si odpočinout, vypustit a já vám dám za pravdu. Já tím jen chci říct, že to zaměření na cíl, motivace a mentální nastavení, dělá obrovskou porci práce, která nejde jen tak nahradit nějakou zkratkou. A taky chápu, že být motivován dlouhodobě, je obrovský problém. Někdo to dokáže, já třeba ne. Proto ať už míníte vyhrát soutěž, nebo jen upravit své tělo shozením váhy, nebo naopak jejím přibráním, je dobré si určit cíl. Motivaci.
Domnívám se však, že motivace typu… do léta chci mít 10 kilo dole, je úplně k prdu. Protože do léta je daleko. Nastavte si krátkodobé cíle, co k tomu povedou. Tenhle měsíc budu jezdit 4x týdně 30 minut na rotopedu. Klidně u seriálu. Dá se to zvládnout? Já myslím, že jo. Chci při každém tréninku benče zvednout o dvě opakování navíc se stávající váhou. Dvě opakování navíc je většinou vždy jen o nastavení hlavy. (Pokud teda zrovna nemáte naloženo 2 metráky) Uvidíte, že to půjde a časem přijde i větší váha. Sním každý den o 100 gramů sacharidů víc, abych přibral. A je jedno, jestli to bude v jídle, nebo pomocí gainerů. Dá se to zvládnout? Jasně, že jo! Jen na to musíte myslet, dát si to jako závazek. Vydržte měsíc a pak si dejte jiný cíl, jiný úkol, který bude směřovat k tomu dlouhodobému cíli. No a nakonec budem v létě všichni v lesku a vystajlovaný podle vlastních představ. Ale chce si to vzít do hlavy…