Jak se vyrovnat s vlastním neúspěchem?

To byl teda víkend… Samozřejmě tím myslím vrchol kulturistické sezóny, soutěž Mr. Olympia, kde se setkávají jen ti skutečně nejlepší z nejlepších. Je skvělé, že mezi ně patří a opakovaně to dokládá Margita Zámolová, která se dokázala vklínit do Top Ten a stejně tak Lukáš Osladil, který si sice při své páté účasti na Mr. Olympia svým jedenáctým místem oproti loňsku trošku pohoršil, ale za daných koviďáckých okolností a při hodně vysoké úrovni Mr. Olympia 2020 to není žádným zklamáním pro fanoušky české kulturistiky. Letošní ročník toho nabídl opravdu hodně. Od dojemného loučení snad nesmrtelného Dextera Jacksona s jeho neuvěřitelnou kariérou až po skvělé a napínavé souboje o titul. Z mého pohledu pak ale hlavně přinesl vítěze, který po pár sporných vítězstvích Philla Heatha a jeho dvou méně výrazných následovnících tentokrát nabídl osobnost, která vnesla na pódium potřebný wauuu efekt. Něco, z čeho všem přítomným divákům spadne brada a těm, kteří ho nemohli vidět na vlastní oči přiková sítnice k jeho fotografiím, které jsou díky nejnovější technice čím dál tím realističtější. Vítězem se stal Mamdouh Elssbiay, kterému západní svět neřekne jinak než Big Ramy, pravděpodobně proto, že výslovnost jeho příjmení je ekvivalentem našeho strčprstskrzkrk. Ale taky bezesporu proto, že je skutečně BIG. Od jeho fotky hrudníku z boku jsem nemohl odtrhnout oči dlouhé minuty a opakovaně jsem se k ní vracel. Tak hluboké stehno z bočního pohledu jsem nikdy za 30 let, co si prohlížím časopisy a jiná kulturistická média, nikdy neviděl. A stejně tak dechberoucí byl jejich nevídaný objem. Celé mi to trochu připomnělo druhé vítězství Doriana Yatese, který v roce 1993 udělal ze svých soupeřů pouhé statisty a nastolil v kulturistice naprosto jiná měřítka, ať už se to týká separace, tvrdosti svalů, nebo jejich objemu…

Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Zíral jsem na ty legendární černobílé fotky ze sklepa, na kterých Dorian Yates pózuje v ponožkách a říkal si.., to snad není možný. To není skutečné. A říkal si to dlouhé minuty. Tehdy jsem byl přesvědčený, že se taky jednou stanu Mr. Olympia. Nevím úplně přesně, jak je to dnes, možná dnešní kluci touží mít co nejvíc followers na instáči, ale tehdy každý, kdo cvičil, chtěl automaticky taky závodit. A když závodit, tak taky i vyhrávat. Nebyl jsem žádnou výjimkou. Proto kdybych tehdy ten insta měl, taky bych po každém slušně odjetém tréninku napsal status o obětování a dřině a posouvání se k cíli. A nepochybně bych po každém slušném soutěžním výsledku napsal cosi o cestě za svým snem a po každém vítezství o krůčku na vytyčené cestě za titulem nejvyšším. Při vší skromnosti by těch statusů a ušlých kroků bylo celkem dost.

Přesto jsem po té cestě k cíli nedošel. Ba co víc, neušel jsem ani někam do půlky. Spíš jsem dokráčel na rozcestí, kde už přešlapovala tlupa jiných chlapíků, která se rozhodovala, jestli odbočí po jiné cestě, aby donesli domů další várku sunaru, nebo bude pokračovat v té nastolené, aby hladovějícímu děcku mohla předvést naleštěný biceps. Já se odklonil. Nejenom z tohoto důvodu, ale i z mnoha dalších. Nemyslím, že jsem se nesnažil, ale vím, že jsem se nesnažil dost. Kulturistika není jen o tréninku, ale i o genetice, sebeovládání, financích a mnoha jiných faktorech. Nedávno jsem promarnil pár minut času, kdy jsem nějakému pánovi, přesvědčenému o tom, že stačí mít milion korun na nelegální prostředky, abyste vypadali jako medailista Mr. Olympia, vysvětloval, že takhle jednoduché to vážně není. Škoda, kéž by měl pravdu. Ale nemá. A tak teď, po několika desítkách let, si nevím rady s těmi motivačními citáty, které praví, že každý může dokázat cokoliv chce. Samozřejmě je pronáší lidé, kterým se to vážně povedlo. Arnold třeba. Přesto druhých Arnoldů po světě moc neběhá…

…Nedá se nic dělat, jednou přijde doba, kdy si musíte přiznat, že prostě nejste ten, co dokáže vše, co si zamane. Že z vás ten Mr. Olympia nebude. Ani kosmonaut, ani vám nebude stát Lamborghiny v garáži, sen se rozplyne v mlze a rozdrtí ho síla reality. A stejně jako tehdy se dostanete na další rozcestí. Tentokrát s cedulí: Jak se vyrovnat s vlastním neúspěchem? Můžete se vydat cestou, kde to smrdí zapšklostí, závistí a záště. Potkáte na ní obrovskou hromadu lidí, kteří hrají komentovanou na socsítích o tom, že Big Ramy si neutře zadek a brzy umře, že majitel Lamba je stejně zloděj a že lítání do kosmu je na hovno. Seznámíte se spoustou zapšklých dědků, podle kterých byla tráva zelenější, slunce svítivější a oni v mládí zvedali víc než Kužel a měli větší svaly, než aktuální Mistr Světa ať už vypadá jakkoliv. Protože podle nich vypadá blbě, páč „kulturistika už není, co bývávala…“

Nemůžu říct, že jsem tam neměl nakročeno. I já měl chvilky zapšklokreténismu, kdy bylo všechno špatně, existence youtuberů nepochopitelná, physique byli buzíci… No…, kategorii physique pořád moc nemusím, ale už to pro mě nejsou buzíci, ale fajn kluci. Jako ostatně všichni, co potkávám na druhé odbočce. Což jsou lidé, kteří nemají potřebu kydat hnůj, kritizovat všechno a všechny kolem, protože si našli jinou zábavu, jinou vášeň, nebo jiné cíle. Už nenachází smysl v obřích objemech svalů a pravidelných porcích jídla. Zamilovali si třeba turistiku, chození po horách, ježdění na kole. Občas jim trochu závidím. Nic z toho mě totiž neba. Místo fascinujících výhledů z vrcholů hor vidím jen šutry a trávu. Při jízdě na kole mě pronásleduje myšlenka, proč sakra nejedu autem a nechám si utlačovat varlata miniaturním sedátkem? No a takdále. Ale pořád mě baví cvičit. A teď, když jsem si po nějaké době uvědomil, že holt ze mě ten Mr. Olympia nebude, se mi cvičí snad ještě lépe. Už necvičím, protože musím, neboť statusy o cestách a snech jsou trochu svazující, ale protože chci.

Mohl bych se tu glorifikovat plácáním o neustálé dřině, disciplíně, sebezapření a vůli, jako to dělají někteří moji masters kolegové, ale nebudu. Kulturistika pro mě není oběť ale dar. Dar, že ještě můžu cvičit, že to ještě jakžtakž k něčemu vypadá, že můžu trávit čas s mladšími borci, kteří ten sen o nejvyšších titulech mají v hlavě a mohou ho dosáhnout. A já jim to přeju a fandím jim. Protože já se s vlastním neúspěchem vyrovnal. Že nebudu Mr. Olympia? No jo no, co se dá dělat. Pořád ještě mohu sbírat obdivné pohledy a kapku té zášti aspoň v lokálním měřítku. Pořád mohu dělat to, co mi přináší uspokojení a radost. Pořád si mohu zazávodit, poslechnout si potlesk diváků a užít si bezva koníčka. Co ale nemůžu, je psát motivační statusy o tom, že dosáhnete všeho, co chcete. To teď může kluk s Egypta a já mu to lajknu…

Ale nezapomeňte, že když se to nepovedlo mně, nemůže se to podařit vám. Může. Říká to i Will Smith.