Je mi líto, ale žádnou krásnou eco friendly PR odpověď zatím nemám…

Odjakživa jsem byl teplomil. Ne tedy, že by mě přitahovaly chlupaté mužské hrudníky, ale písek, moře a teploty 28+ na mě fungují doslova magneticky. A tak se odjakživa snažím, abych v končinách, kde na sebe stačí hodit kraťasy a tričko, pobýval v budoucnu co nejdelší část roku. Stačí si ale probrouzdat pár propagačních letáků EU, abych zjistil, že si můžu hodit nohy na stůl a dát si několikadenního šlofíčka, neboť za pár let v našich končinách prý máme oteplení na průměrných 12 stupňů celoročně a na zahrádce všem porostou broskve. Zaradoval jsem se. Především proto, že jsem pořád ještě nepochopil, proč je problém, když místo okurek tu budeme pěstovat ananasy. Což znamená jedině to, že o ekologii vím úplné prd, a proto z mé radostné nálady teď naskakují ošklivě vypadající pupínky tématu znalému čtenáři, jenž zápasí s infarktem a planoucím hněvem nad mou ignorancí zároveň. Takže aby bylo jasno, vůbec se zde nechci pouštět do nějakých ekomouder. Což znamená, že si asi kladete otázku, proč tu vůbec žvaním o oteplování a ekologii a tadytěhlech věcech na stránce o fitness a doplňcích výživy, že jo?

To vám hnedka řeknu. Přestože, jak jsem napsal, vím o ekologii zhruba tolik, co obyvatel ústavu pro slabomyslné o kvantové fyzice, musím poslední dobou čelit otázkám, co jako firma hodláme dělat s tou ekologickou zátěží, kterou produkujeme? Zkrátka, starost o rodnou hroudu dopadla i na nás, a přestože jsme v hlubokém stínu mediálně vděčnějších vrahounů koal, ledních medvědů a rozpouštěčů ledovců, jakými jsou automobilky a hnědouhelné elektrárny, které dodávají hutnou lajnu Ampérů do vašich šňupajících nabíječek, nedá se říct, že bychom se otázkám, co s tím plastovým bordelem hodláme dělat, vyhnuli.

Možná se vám zdá, že to trochu zlehčuji, ale není to tak. Pravda, jsem trochu skeptický ohledně dohledného zániku planety, neboť apokalyptických scénářů už jsem za svůj život zažil dost. Přes hrozbu nukleární války, po zaručené informace, že touhle dobou už měl zbýt po ropě jen mastný flek, až po vize, že za rohem je doba ledová a my budeme pálit knížky v knihovně místo dřevěných lavic, jako to předváděli ti chytří studenti v katastrofickém filmu Den poté. Nová generace má zas momentálně před očima, že se bude celoročně potit jak prostitutka v kostele, případně se utopí v moři, které stoupá o 3,66 milimetru ročně. A tak je třeba najít viníka. Třeba i ten Extrifit, co produkuje hromadu plastu v podobě dóz na proteiny…

OK, tak co s tím? Samozřejmě, že nejjednodušší je nahradit plastovou dózu pytlem ala balení HellGelu, nebo Aminogelu. Ale nemyslím, že to je řešení. Jednak denně čteme o tom, jak se v oceánech škrtí rybička Nemo v nějaké igelitce a jednak je to trnem v oku fandů do záchrany světa zrovna tak. Proč máme jednorázové pytlíky, proč v zásilkách jsou ty vzduchové pytlíky apod…? Inu, proto, že je o HellGel obrovský zájem, a stejný zájem je i o to, aby vám zboží přišlo neporušené, nerozbité… Takže pytle jsou ee, a ne eko.

Druhý, mnohem častější, návrh zní na recyklaci dóz. A zní to náramně dobře. Tak se na něj pojďme mrknout. V první řadě ten návrh počítá s tím, že bude každý natolik uvědomělý, že po spotřebovaném proteinu zabalí dózu, dojde s ním na poštu a za několik vlastních korun ji pošle zpět. Schválně píšu dojde, neboť pokud nám jde o dobrou eko věc, přeci tam nepojedu autem, ne? Už teď je jasné, že nikdo neinvestuje ani korunu z vlastního, aby nám ji poslal zpět, to si přeci nebudeme nalhávat, že? Čili se to musí nějak tomu dotyčnému vyplatit. Což samozřejmě nutně povede k navýšení ceny produktu. Ale proč by ne, planetu máme jenom jednu, a ta stojí za investici. Takže se k nám dostane dóza, asi to bude vozit nějaká dodávka pošty, nebo rovnou kamion, který k nám sice teď denně nejezdí, ale pak bude. Ale třeba bude elektrický. Takže tu máme dózu a co dál? V první řadě umýt, vysušit, uskladnit, zkontrolovat, jestli je to vůbec naše dóza a připravit si nová plastová víka. Na první dobrou to znamená hektolitry spotřebované vody, hromadu elektřiny navíc pro sušení, a především tuny železa pro výrobu kompletně nové recyklační linky. V našem, a nejenom v našem případě, pravděpodobně i nutnost postavení úplně nové haly, pro tuhle recyklační parádu. Nevím, jak vám, ale mně to jako superekologické řešení moc nepřijde. Spíš to připomíná Gretinu cestu karbonovou jachtou přes Atlantik. To bylo na oko parádně eco. Ve skutečnosti by udělala líp, kdyby normálně letěla.

 A to nemluvím o investici v řádech desítek, nebo spíš stovek milionů, které se nutně musí promítnout do výsledné ceny produktu. Možná, kdyby to bylo povinné a všem uživatelům plastu by hrozilo trhání nehtů, pokud by se v noci plížili k popelnici, aby vyhodili plastovou dózu, tak by se o tom dalo uvažovat. Ale za předpokladu, že by to vracení dóz bylo dobrovolné, (rozuměj: vracel by jeden ze sta), tak by do takové investice šel jenom blázen. Anebo supernadnárodní korporace. Kterou není ani jeden výrobce doplňků v ČR. Čímž se samozřejmě dostávám k nějaké globální záležitosti. Zachraňovat svět budeme jen v ČR, nebo všude? Ptám se proto, že prodáváme víc než do 30 zemí světa, a tak si říkám, jak se asi na takovou recyklaci budou dívat v Kuvajtu? Jestli použijí k té vratce létající koberec, nebo něco jiného, co neudělá enviromentální brázdu hlubokou jak vrásky Clinta Eastwooda?

Jak už jsem napsal na začátku, o ekologii vím úplné prd. Přesto je mou pracovní náplní odpovídat na otázky tohoto typu. Mohu si nastudovat tu správnou PR odpověď, která bude obsahovat sypání si popela na vlastní značku, slib a omluvu a nějakou vatu kolem, hlavně aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Čili, aby se ekologicky zapálený zákazník nenaštval a ještě lépe, aby nakupoval dál s hřejivým pocitem, že podporuje ecofriendly společnost, která intenzivně „pracuje“ na řešení problému. Ale to dělat nebudu. Odjakživa hrajeme se zákazníky fér. Máme absolutně transparentní složení, absolutně přesné hodnoty. Co je dáno písemně, to je v produktu obsaženo v daném množství. Když se něco nepovede, omluvíme se. Recyklovat se nebude. Nemáme na to kapacity. Ale můžeme vám slíbit, že jakmile bude známa technologie, která tenhle problém vyřeší, jdeme do ní.

Protože to bude věda, která tenhle problém nakonec vyřeší za nás. Ostatně jako vždycky. Nedělám si iluze o tom, že se najednou všichni změníme, a zatímco se dnes chováme k planetě jak hovada, zítra se z nás stanou indiáni, co souzní s hlínou a matkou přírodou a my tak prodloužíme planetě život na 3 miliony let, místo plánovaných2,9. Pochybuji, že zatímco dnes zákazníci řeší každou pětikorunu, zítra si s radostí houfně připlatí stovky korun za ekofriendly obal. Ale věřím, jsem o tom přesvědčen, že jednou se objeví někdo, kdo místo pátečního chození za školu pilně studoval a objeví enzym, látku, mikroněco, co ten plast jednoduše sežere…