Jedna chyba v návodu a je z vás troska

Máme pár soutěží za sebou a ještě víc před sebou a znovu se ozývají ty staré, trochu už ohrané šlágry jako třeba „Rozhodčí, dej si kapky do očí“, nebo protest songy na leitmotiv "To je zase korupce", či jednoduše výstižné „Rozhodčí jsou ču**ci“. Anebo to druhé. Tyhle songy hrajou především v lokálech, které mají nad dveřmi napsáno Men’s Physique, kdežto na protestsongy o konspiracích a politice si zase hodně potrpí v klubech Bikiny Fitness. Ne, nebudu strkat ruku do ohně za to, že sem tam nechce nějaký arbitr na osobní konzultaci prozkoumat pěkně zblízka partie, které zakrývá jen hrst korálků ze soutěžních plavek, ale jsou rozhodčí vážně tak úplatní kreténi, jak to brzy budeme číst ve statusech zhrzených závodníků a závodnic? Anebo je jen chyba v návodu?

V naší nejisté době v sobě nosím jednu neochvějnou jistotu. Jsem si celkem jistý, že jsem muž. Po otci. A jako muž nepoužívám návod k použití a zásadně se neptám na cestu. Je úplně jedno, že si zajedu stovky kilometrů a ocitnu se na pokraji nervového zhroucení, ješitnost zkrátka nedovolí ze sebe udělat troubu v očích spolucestujících. Naopak, do poslední sekundy musíte předstírat, že jedete zkratkou. To bylo kdysi. Dnes už je to mnohem jednodušší, používám navigaci. Leč ta, zdá se, je vyslancem samotného ďábla pokušitele, neboť mě neustále nabádá, abych co chvíli zahnul. Takže v rámci zachování morálního kreditu mi nezbývá nic jiného, než její příkazy občas ignorovat. A tím pádem si opět zajet milion kilometrů a stát se pojízdným uzlíkem nervů. Přesto, a to bohužel nemohu popřít, je mnohem lepší nechat se poučit, poslechnout rady a přečíst si návod, jak se chovat a co dělat. A jak vypadat…

A přesně to bych doporučil všem soutěžícím v kategorii Physique. Připravují se bez mapy, bez návodu a pak, když nedojde jejich úsilí ocenění, stanou se z nich stěžující si lidské trosky. O co jde? No samozřejmě o umístění. Špatně ohodnocené umístění. Obvykle v rozsahu od druhého do patnáctého místa. Vítěz bývá spokojen vždy. Jde totiž o to, že si málokdo z účastníků přečte návod k rozklíčování téhle specifické kategorie. I v kulturistice bývají dohady. Přesto se pořadí odvíjí od toho, kdo má největší svaly, kdo je má nejvyrýsovanější, kdo má jaké přednosti a kdo nedostatky. Možností, podle čeho určit pořadí, je relativně dost. To physiquové to mají o poznání horší. Nejenom, že k posouzení jejich kvalit musí stačit dvě pukrlata a půlka těla, ale především je problém po čertech subjektivní výklad pravidel. Ten zní: „Hodnotí se přiměřená svalnatost, vyrýsování, symetrie a tvar postavy. Bere se také v úvahu stav a barva pokožky, vlasy a rysy obličeje, které by měly dotvářet celkový vzhled postavy, která by měla být estetická a sportovní. Extrémně svalnatá postava bude známkovaná dolů“

A to je všechno. Žádný jiný písmenka v manuálu. Pak je tam popis, kam mají dát nohu a jak si zkřížit prsty, aby se nekřížily a jak předvádět druhou paží velikost svého nádobíčka. Ale nějaké další instrukce k posouzení výkonnosti? Zhola nic.

Jenže potíž je v tom, že kulturistika, fitness, bikiny a Physique jsou o porovnání. O tom, že vezmu Pepu a srovnám ho s Lojzou. Nebo Aničku s Mařenkou. A když má Anička, jinak dlouhonohá krasavice, kratší nohy než Mařenka, může se jít vybrečet do kouta. No a zrovna tak je matoucí pojem „přiměřená svalnatost“ v kontextu porovnávání. Vojta Koritenský je třeba nepochybně nadměrně svalnatý. Extrémně, řekl bych. Ale na Olympii byl svalnatý podměrně a rozhodně ne extrémně.  Takže když se sejde 15 kluků ve physique, ten s největšími svaly má zkrátka pech, přestože v domovské posilovně je za hubeného ňoumu. Vlastně je třeba se připravit tak, abych si nevytáhl Černého Petra, když tam přijedou ještě větší hubeňouři. Posuzovat podle vágního návodu o přiměřenosti je proto celkem oříšek i pro rozhodčí. Chybí zde aspoň nějaké Nej. Jistě, mají k dispozici i další vodítka, kterak určit šampiona. Třeba tohle: „Bere se také v úvahu stav a barva pokožky, vlasy a rysy obličeje, které by měly dotvářet celkový vzhled postavy, která by měla být estetická a sportovní.“  Nejprve si vzpomeňme, proč vlastně vznikla tahle kategorie. Zlí jazykové tvrdí, že hlavně proto, aby se IFBB sypaly zlaťáky z nemalého startovného, ale to je jen závist samozřejmě. Ten hlavní důvod byl určitě ten, aby se náš sport co nejvíce přiblížil mainstreamu. A podle mainstreamu má sportovní postavu každý, kdo si ve vzpřímeném postoji vidí na penis a přiměřeně svalnatý je Justin Bieber. A to posuzování podle vzhledu a vlasů? Nechci rozhodčí podceňovat, ale většina z nich jsou heterosexuální pánové ve středním věku, kteří mají pochopitelné potíže rozeznat ikonický účes nebožtíka Zyzze od obyčejné komedie na hlavě. Zapeklitá situace pro obě strany pódia. Leda že by v panelu rozhodčích zasedly nějaké sexy fitness šťabajzny, ty by na to měly oko. Jenže kde je vzít, když se promenádují na pódiu? Mám řešení.

 Já navrhuji tohle: Vítěze bychom mohli vyhlásit s pomocí lety ověřeného Ententýky dva špalíky, a tak dále a tak dále (podle toho, jak to chcete mít napínavé) a tjamtadadá vítězem je tenhle. Samozřejmě teprve až poté co projde eliminací podle systému Enyky, benyky, kliky bé, ábr, fábr domine, elce pelce do pekelce, ten musí jít z kola ven. A můžeme do toho zapojit i někoho z publika, co by ne. Vylosujeme vstupenku, zavážeme mu oči, roztočíme ho jak káču a rozpočítávej! Tomu teprve říkám kontakt s diváky a ne nějaký trapný mávání rukama na podiu. Nepochybně z toho vzejde mnohem objektivnější výsledek, než ten z rozhodnutí o přiměřenosti. Vítězové budou výskat radostí a metat kozelce jako doposud a poražení mohou spílat leda tak štěstěně, která se k nim tentokrát obrátila zády. A tady pozor! Přichází podstatná změna! Příště to může být  zase naopak, což je dnes nemožné, neboť byli jistojistě špatně posouzení. Hotovo, vyřešeno, žádné stížnosti. Ze zdeptaných smutných trosek se stanou pozitivní, doufající mladí lidé, zářící štěstím a zalití sluncem. Opravdoví představitelé fitness směru, který má prezentovat krásu, zdraví, štěstí a přiměřenost…