Jsou kulturisté oběti body shamingu?

Minulý týden běžela na ČT1 taková reklama, upoutávka, inzerát, nevím, jak to nazvat, že do nějakého připravovaného pořadu shánějí lidi, co se setkali, nebo ještě setkávají s tzv. body shamingem. Moje paní hnedle namítla, že bych se tam mohl přihlásit, načež jsem pozvedl obočí, odvětil jsem, že vyjma ní mě nikdo nikdy nešejmoval. Načež jsem byl obratem proboden pohledem s ujištěním, že se to týká i komentářů na sociálních sítích. A protože jako moudrý ženatý muž vím, že žádnou hádku v manželství nelze vyhrát, ukončil jsem ji v zárodku tím, že jsem začal googlit, co přesně ten body shaming znamená.

Body shaming podle slovníku cizích slov znamená zostuzování, hanobení, zesměšňování, dehonestování někoho (muže či ženy), kteří podle názoru kritika tělesně nevypadají optimálně ani adekvátně. Takže nejenom, že bych jako vždycky prohrál dopředu prohranou hádku, ale co je mnohem horší, prohrál bych ji s vědomím, že měla skutečně pravdu. Úspěšný příspěvek na sociální síti Facebook, ve kterém figuruje kulturista, nebo svalnatá slečna, se bez malého IQ, ještě menšího penisu, neexistujících varlat a absence jakékoliv manuální zručnosti, či schopnosti přenést v montérkách cokoliv těžšího než 5 kg, prostě neobejde. U žen je trochu vystouplejší žíla předzvěstí, že nejdéle do 10 minut přijde ujištění od nějakého umaštěného chlapáka, že dotyčná vypadá jak muž. Věra Mikulcová by mohla vyprávět. I když…, ruku na srdce, tam podobné komentáře už mají svoje opodstatnění. Takže ano, podle definice jsme s body shamingem konfrontování dnes a denně. Akorát nevím, proč bych měl jít kvůli tomu do TV a tam se vyplakávat na gauči vedle nějakého chodícího sulcu…

Čímž se dostávám zpět k nejbodyšejmovanější osobě českého internetu Věře Mikulcové. Navléknu si záchranou vestu, navíc ještě kruh a lano, neboť vstoupím na led tenčí, než budou vaše úspory po letošní topné sezóně a inflační smršti. Napíšu něco, co bude výhradně mým názorem, a za který možná dostanu i po tlamě. Podle mého názoru je Věra ukázkovým transsexuálem. Nebudu tu vypisovat, že jsme kdovíjací kámoši, že ji znám jak své boty, hrát si na zasvěcený zdroj z Věřina okolí a možná jsem vedle jak ta jedle. Nicméně vídáme se na soutěžích už přes 20 let, trénovali jsme spolu, dokážeme spolu normálně komunikovat a po celou tu dobu ji vídávám oblečenou jako muže, chovat se jako muže, smýšlet jako muže a v kontextu předchozích řádků vlastně i s tou „správnou“ mužskou orientací. Jediný moment, kdy jsem zaznamenal nějaký ženský prvek, čímž myslím třeba rtěnku na puse, byla fotka ze soutěže a bylo to… no, řekněme, zvláštní. Jenže místo toho, aby si afektovaně vynucovala respekt společnosti nějakými hashtagy, štrádovala si to v duhových průvodech s mávátkama a kňourala nad svým osudem, vzala věc do svých rukou a prostě se přetvořila k obrazu svému. Mám k tomu obrovský respekt. Leč protože je poměrně vděčnou mediální tváří a různé weby ji využívají ke zvýšené návštěvnosti a clickbaitovým titulkům, občas se mě v soukromí na ní někdo zeptá a vysloví domněnku, „že přeci nemůže být tak v pohodě, jak se dělá, když vypadá jak chlap“ Odpovídám, právě proto, je na rozdíl mnoha a mnoha kulturistek, skutečně v pohodě. Holky to totiž mají v tomhle sportu fakt těžký. Na jednu stranu ten sport milují, chtějí v něm (jako každý závodník) uspět, na druhou stranu musí čelit narážkám a tlaku okolí, který s sebou nese vyšší výkonnost. A tohle ne každá holka unese, jakkoliv se tváří děsně nad věcí. Ale to jsem trochu odbočil. Vraťme se zpět k psychické pohodě… Věra je v pohodě, protože vypadá, jak vypadat chce, kulturisti jsou při čtení komentářů, jak je to hnusný, nepřirozený a přehnaný taky v pohodě, protože taky vypadají, jak chtějí.

Proto jsem strašně zvědavý, o čem ten pořad vlastně bude. Možná se tam fakt přihlásím. Budu tam sedět, moderátor, nebo moderátorka, se mě bude s ustaraným a chápavým výrazem vyptávat, jak mi je, když někdo pod fotku napíše, že se nedožiju 45 let, že to je odporný a tak… A já se tam budu řehtat smíchy, ukazovat občanku a stěžovat si, že jsem hubenej, takže jakmile skončím tady, přesunou mě o studio vedle, kde se bude točit něco o bigorexii. Ale kdyby to uváděla Ester z Pošty pro tebe, asi bych to při pohledu na její tklivý výraz vzal trochu vážněji z obavy, aby si něco neudělala a vysvětlil bych jí, že nějaký názor Pepíka na to, jak vypadám, nemá absolutně žádný význam, nebo dopad na moji psychiku. Protože já tak vypadat chci. A z toho pramení sebevědomí, že jsem schopen se svým tělem pracovat a měnit ho k obrazu svému. A právě tohle vědomí pak nemůže prorazit nějakej bezvýznamnej moula…

…jenže tím se dostáváme k partě lidí, která tuhle schopnost nemá. Těch se body shaming samozřejmě dotýká. Bůůů, oni po mě chtějí, abych si koupil dvě letenky, protože mám 250 kg a do jedné sedačky se nevejdu. Jsem obětí body shamingu! Nedávno vzbudil celkem rozruch případ holky (tuším 12 let) z USA, kterou nechtěli pustit na tobogán z obavy o její bezpečnost, protože byla moc těžká. Asi 100 kilo, nebo tak nějak. A její fotr, místo aby doma snížil přísun Snickersek, Coca-Coly a Nutelly, radši vyřvával cosi do světa o šikaně, ponižování a oběti body shamingu…

Čímž se dostáváme k děckám, což se zdá jako fakt průšvih. Když je táta debil, jako v předchozím případě, dost těžko bude capart jíst vyváženou a zdravou stravu. Nehledě na to, že body shaming není jenom o tloušťce. Body shaming se definuje jako posmívání se a výsměch druhému za to, jak vypadá. Zahrnuje mnoho jednání a nemusí se vyhnout vůbec nikomu. Objevují se posměšky na základě tloušťky, ale také hubenosti. Své si jistě zažili jak vysocí, tak malí lidé. Předmětem může být také ochlupení těla, případně vlasy nebo jejich nedostatek, rysy tváře, velikost nosu, tvar jednotlivých částí těla… A pokračovat lze donekonečna. Nově tak pojmenováváme velmi starý a rozšířený fenomén všelijakých posměšků a najednou z toho děláme drama, točíme o tom pořady a vyrábíme společenský problém, který nikdy neexistoval, ačkoliv prostorově výrazný člověk byl dycinky tlustoprd, rezavý měl na hlavě gulášovku, což mu s gustem vmetl do tváře opálený vychrtlík kost a kůže, mrňous se ptal dlouhána, jestli šacuje letadla a cikán to chudák schytal ode všech…

A co s tím jako? Všichni jsme si tím prošli. Děcka si ze sebe dělají legraci, poukazují na nedostatky, smějí se odstátým uším, velkým zubům, malé výšce, brejlounům i šišlavejm, to vše přece patří k životu. Je absurdní se tomu nějak bránit a dělat na druhé tytyty… Odlišnosti a nedostatky k nám patří. Pokud se nám to nelíbí, máme jen dvě možnosti. Buď fňukat v telce, nebo na sobě budete pracovat. Využijete svým odlišností ve svůj prospěch, změníte, co změnit chcete, získáte respekt okolí kvůli tomu, co jste, ne jak vypadáte. A až tohle budete mít, nějaký srandovní posměšky, jak z pátý třídy základky, vás už nikdy nerozhodí…