Má to smysl a na ostatní hoďte bobek...

Nevím jak vy, ale mně se zdá, že ten Covid už nějak skončil. Vím, že na Seznamu a podobných senzacechtivých webech jsou pořád palcové titulky o všudypřítomné hrozbě udušení vlastními plícemi, doplněné ilustračními fotkami hrobařů v kosmických oblecích, ale já už 3 týdny chodím všude bez hadru na xichtu a nikdo a nikde mi nic neřekl. Možná namítnete, že to je díky mé poněkud urostlejší postavě, a já odpovím, že aspoň k něčemu je dobrá, ale faktem je, že potkávám mnohem víc odrouškovaných lidí, kteří se zrovna nepyšní dmoucím se tricepsem. Ale co je ještě příjemnější než pochybný pocit spiklenectví a rebelie, je to, že se setkávám s čím dál větším počtem lidí. Třeba jako v sobotu na Štvanici na skvělém turnaji organizace Oktagon, kde bylo několik tisíc zdravých lidí, kteří možná to pověstné R číslo vystřelí někam k hodnotám reprodukčního čísla černého kontinentu. Nebo taky ne. Uvidíme. Dočteme se to na Seznamu s nějakou pěknou fotkou Smrtky k tomu… 

No..., ale než jsem se na Oktagon dostal, musel jsem si počkat na Karlose Vemolu v samém centru republiky, Václavském náměstí, aby mi dal lístky, resp. vzal mě s sebou na ten turnaj. Příjezd Karlose v jeho černém Mercedesu G je něco jako blesk s hromobitím, ale obráceně. Nejdříve uslyšíte vzdálený hukot, což znamená, že je někde u Legerovi ulice. Ten postupně přechází v rámus, to, když se blíží ke koni a v momentě, kdy zahýbá v horní části Václaváku, aby dojel k vám dolů, začnete pozorovat praskající okenní tabulky, houkající alarmy zaparkovaných vozidel a stříkající krev z uší kolemjdoucích. Ale to zaregistrujete až poté, co utichne brutální ryk osmi válců odfukujících z těch nejkratších výfuků, co jsem na autě kdy viděl. Myslím, že takový kravál by nenadělal ani Dwayne Johnson, kdyby ho znásilňovalo 40 Indů na asijském tržišti. Jak tohle mohlo projít přes STK je mi záhadou, protože jsem slyšel i tišší Monstertrucky dštící metrové plameny z laufů. Jediným vysvětlením budiž to, že zkušební komisař měl vybité baterky v naslouchátku…

Je ale docela dobře možné, že Karlos vyžadoval úpravu výfukového systému proto, aby vyděsil všechno živé v okruhu 5 kilometrů a on mohl v klidu vystoupit a přejít chodník. V tom případě je to zralé na reklamaci, protože přesně to se nestalo. Už při příjezdu ho zmerčila spousta lidí, kteří se okamžitě po zaparkování postavili do fronty na společné selfie, a tak těch 5 metrů co nás dělilo, překonával zhruba 10 minut. A já po celou tu dobu, vytrénován z diskusí na Fcb, očekával nějaké hozené rajče, shnilý kedluben, nebo aspoň na půl huby pronesenou uštěpačnou poznámku kolemjdoucích. Leč marně. Fajn, říkám si, koneckonců, hejtři budou spíš na Štvanici, na turnaji. Tam bude ta sociální bublina, kterou Karlos tak vášnivě rozděluje. Tam si třeba, jdouc s patřičným odstupem za Karlosovými zády, vyslechnu poznámky o válení se, vejmluvovi a tak podobně. Zkrátka to, co o něm čtu pořád dokola ve stovkách komentářů. Jenže jediné co jsem zaznamenal, byl potlesk přítomných diváků a další neutuchající řada zájemců o společnou fotku s dychtivě rozzářenýma očima…

Ostatně i já bych čekal při nedávné dovolené žaludeční nevolnost turistů na pláži, odvrácené pohledy a pohrdavým hnusem zkřivené tváře opalujících se žen, co se láskyplně tulí ke svým partnerům s příjemně měkoučkým tělem. Protože přesně to o sobě čtu v komentářích pod videi. To je hnus, odporný, a ty kreativnější pošlou blicí smajlík nebo meme. Taky jsem byl připraven na zdrcující prohru, pokud bych byl vyzván na challenge spočívající v tom, že si budu něco sundávat z prostředku zad. To je další oblíbená starost diskutujících. Ale za celý týden se ke mně nikdo se samolepkou nepřiřítil. Vlastně se nepřiřítil za celý život. Co se ale na dovolené a jinde u vody odehrává vcelku pravidelně, to jsou ty „nenápadné“ šťouchance do partnerů s nevyřčeným Hele, koukněte na něj. Také zdvižené palce, nikoliv prostředníčky, mnoho pohledů okolí a pár žádostí o společnou fotku. Dřív mi to přišlo divný, teď mi to přijde fajn. A čím víc svalů, tím víc šťouchanců a neskrývaných pohledů, ale ani tahle přímá úměra v reálném životě nezpůsobí, že vám nějaká dáma poblije kotníky, jak to naznačuje v komentářích…

…Setkal jsem se minulý týden i s Kristýnou Seidlovou. Zrak už mi moc neslouží, pružnost kůže taky není co bývávala, zato sluch mám dost perfektní na to, abych slyšel odumírat všechny buňky v těle. A ani v tomto případě jsem nezaslechl poznámky o kobylách, kentaurech, pokřivené postavě a podobně. Spíš jsem musel pár mladíkům půjčit kapesník, aby si utřeli slinu z brady. Zkrátka, realita a svět sociálních sítích jsou jak nebe a dudy Čvančarové. Já vím, že blížící se pointu jsem napsal celkem nedávno, ale znova jsem se setkal s případy, kdy ne každý zvládá tyhle komentáře v klidu a pohodě. Můžete 100x říkat, že si z toho nic neděláte, ale ne vždy je to pravda. V mém věku už můj životní styl těžko ovlivní názor nějakého bezvýznamného Pepíka, ale u převážně náctiletých by mohl a taky se to děje. A to je škoda. Ale aby nedošlo k mýlce, ne vždy se každému musí líbit všechno, co vypotíte a zveřejníte na sociální sítě. A pokud chce někdo tvořit v ideovém směru, že i hovno v bazénu umí vzbudit rozruch, je jen dobře, že mu lidi dají sežrat, že je odpad společnosti a kretén navrch. Stejně tak chápu, že v reálném světě funguje vyjádření nesympatií obráceně. Zatímco na fcb dáte srdíčko, jakože jo, je to fajn, v reálném světě nepřeběhnete ulici jenom proto, abyste mladému Stropnickému na druhém chodníku řekli, že je debil. I když… Ne, nepřeběhli, škoda energie na něj…

Každý říká, že to dělá hlavně pro sebe. Ať už je to cvičení, zápas, držení diet a tak dále… Já to říkám taky. A furt. Ale moc tomu nevěřím. Ani sobě, ani vám. Myslím, že na pustém ostrově bych se na nějaké shyby na větvi asi vykašlal po bolestném zjištění, že ryby moje latissimy zrovna moc neberou. Vsadím se se sebou, že bych velmi brzy docílil spíš vzhledu Toma Hankse v trosečníkovi než vizáže Tarzana. Ano, cvičím pro sebe, ale respekt mojí sociální bubliny, slova uznání od laiků taky potěší, ne že ne… V sobotu jsem na Karlosovi jasně viděl, jak moc na tom opravdovém, reálném světě záleží. Že v reálném světě za tebou přijdou fanoušci, utratí našetřené peníze za vstupenku, potřesou rukou, řeknou, že jsi pro ně motivací, vzorem. Těmhle lidem můžeš skutečně změnit život k lepšímu, motivovat je. Pro ně to děláš a oni ti to vrátí svou energií zpět. A že ti pár lidí, co si neví rady s vlastním životem, vyzvrací pod tvou fotku svojí frustraci? Srát na ně, tyhle lidi stejně v reálném světě nikdy nepotkáš…