Nastává konec kulturistiky coby sportu?

Je konec kulturistiky, tak jak ji známe, nebo nastává restart a přichází doba modelů, kteří budou časem zase mohutnět? Přijdou další a další nové kategorie? Vytratí se z kulturistiky příchodem mladé generace sportovní prvky a zůstane „pouze“ fitness life style? Nejde mi o nějaké hádky a napadání v diskusi, ale o váš názor, kam se ubírá, nebo má ubírat kulturistika.

Každý sport se vyvíjí
Nenapadá mě jediný sport, který by cíleně potlačoval svojí výkonnost. Mimo kulturistiky. Nedávno jsem sledoval nějaký pořad, vysílaný u příležitosti 15-tého výročí památného vítězství našich hokejistů v Naganu 1998. V pořadu byl mimo jiné coby host i tehdejší kapitán českého národního týmu a nynější vynikající kouč Vláďa Růžička. Při sledování záběrů z tažení našich hokejistů olympijským turnajem se několikrát pozastavil nad tím, jak úsměvně pomalá byla jejich hra, nedůrazná a málo fyzicky náročná. Bylo vidět, že to sleduje s neskrývaným pobavením. Obraz hry se změnil za pouhých 15 let! Jinými slovy, dnešní hokejisté jsou fyzicky úplně někde jinde, než před 10-15 lety. Ostatně o tom se přesvědčil i Jarda Jágr v letošním play-off a to mluvíme pořád ještě o absolutně fenomenálním sportovci. Zkrátka, sportovní výkonnost neustále stoupá, v některých odvětvích rychleji, jinde méně.

V kulturistice jako sportu, alespoň tak jak to vnímám já, je měřítkem výkonnosti objem svalové hmoty a stupeň její definice. Poté samozřejmě hraje svou roli souměrnost, tvary svalů atp. Proč tedy vnímáme menší výkonnost jako cosi pozitivního a proč máme potřebu se zastavit na půl cestě ke svému domnělému vrcholu?

Argument č. 1 - Ne každý chce nosit přes 100 kilo váhy.

To je vcelku pochopitelná námitka.  Bohužel, sport, alespoň ten, který chceme dělat trochu vážně, je vcelku nepohodlná věc. Takže pokud je argumentem závodníků physique to, že nechtějí být přeplácané hroudy, tak v tom nejsou sami. V tomto ohledu s nimi souzní např. i Jay Cutler, Mr. Olympia. Ten se nechal opakovaně slyšet, že bude rád, až po ukončení soutěžní kariéry shodí svých 130 kg nebo kolik to standardně na sobě nosí. Přesto dělá sport, a v tom sportu abys byl na špičce, musíš mít svaly. Čím více, tím lépe. Těch příkladů je samozřejmě mnohem více, zejména vyšší a těžší chlápci vám mohou povídat o nutnosti totální disciplíny, která je potřebná k tomu, aby svá kila svalové hmoty neustále navyšovali, přičemž tohle počínání zřejmě není tou nejzábavnější věcí v jejich životě. Ale je to sport. A pokud chcete být nejlepší, musíte dělat i věci, nad kterými nebudete skákat 3 metry vysoko nadšením.

Argument č. 2 - Ne každý si chce huntovat tělo AS

No to je správná věc! Má to však jednu trhlinu. Všichni ti fandové „přirozených a nenafouklých“ svalů dělají, jak kdyby ti jejich fešáčtí idolové byli čistí jak lilie. Nebo to aspoň předstírají. V diskusích na tenhle předpoklad narazíte více než často. HAHAHA. Bohužel, vkládám klíčky do zapalování demoličního bagru a hodlám vám zbourat vaši iluzi. Ti kluci, nejsou o nic míň, nebo víc zasaženi dopingem, než ti vrcholoví sportovci. Smůla, tak to je. Přičemž samozřejmě netvrdím, že mezi nimi nejsou skutečně čistí kluci. Úsměvná je pouze ta teze, že malé svaly = naturál.

Naši čtenáři jistě znají Michala Hradeckého, ačkoli jsem s ním mnohokrát nesouhlasil, musím ocenit jeho upřímné vyznání z toho, že není žádným oslnivým kulturistickým talentem. A ačkoliv se skutečně „snažil“, o čemž svědčí jeho útrata na účtence ADV, na monstrózní objemy to prostě nebylo. Jenže, dá se taky říct, že měl jenom smůlu na dobu? Já myslím, že ano. Pokud by dnes soutěžil v nějaké šikovné kategorii, byl by nezřídka opěvován za přirozeně svalnatou postavu bez přehnaných objemů se značným rozdílem v poměru pas – ramena. A pokud by zacílil skutečně přesně, nemusel by ani řešit svojí odvěkou slabinu v podobě slabších dolních končetin. Z otloukánka vzorem jako mávnutím kouzelného proutku.

Argument č. 3 - Chceme si taky užívat života, život není jenom o jídle.

Na tenhle, nikterak ojedinělý názor, jsem narazil při nějaké diskusi nad úmrtím mladého muže, jež říkal si Zyzz. Upřímně, vlastně celá ta diskuse mně vnukla myšlenku napsat tenhle článek. A protože jsem až do včerejška neměl o existenci jakéhosi Zyzze ani tušení, budu teď vařit trochu z vody a z vygooglených informací. Budu rád, když mi v diskusi pod článkem osvětlíte má temná zákoutí chybějících vědomostí a špatného náhledu na celou problematiku. Takže, jak jsem tak pochopil, Zyzz je jedním z jakýchsi pomyslných představitelů easthetic směru, který vyznával cvičení, stravu, ale taky chlast, lehké drogy a AS. Sorry, ale o tomhle kulturistika není a nikdy nebyla. Kulturistika vždycky byla o vůli, sebezapření a pravidelnosti.  Takže dělat z jakési free lehkomyslnosti a nedůslednosti přednost, je úplně stejné, jako vyhlašovat pokaždé když sednu na kolo, že se jedu jen tak projet, protože být vítězem Tour de France mě neláká. Jednoduše řečeno, při absenci vůle a milionu dalších předpokladů se nikdo vítězem Tour de France nestane, zrovna tak, jako by se Zyzz nikdy nestal špičkovým kulturistou. Protože na to morálně neměl.

Přesto všechno kluci jako Zyzz, Jeff Seid a mnoho jim podobných jsou obrovskou motivací pro své vrstevníky. Patří to k době a zároveň také k mnoha dalším anomáliím kulturistiky. Takže zatímco adolescenti ohánějící se hokejkou, lepí na zeď plakáty Crosbyho nebo Ovečkina, čili ty nejlepší esa v oboru, tak začínající cvičenci vzhlížejí k borcům, jejichž jedinou výraznější předností je lepší břicho než má jejich fotr. Je to ovšem pochopitelné. Výkonnost Philla Heatha je totiž pro mnohé brutálně nepředstavitelná, ale pěkně formované bicepsy a břicho si může vypracovat kdekdo. Ztotožnit se tedy s někým, kdo vypadá jak trochu vypracovanější soused odvedle co chodí do fitka, je pro mnohé mnohem stravitelnější.  Otázkou tedy zůstává, proč mladé hokejisty nemotivují hráči HC Řisuty z 2. ligy?

Na tom, že se kulturistika totálně odchyluje od sportovního vnímání výkonnosti, tak jak ho známe z jiných odvětví, mají nepochybně svojí zásluhu i média. Vlastně nejenom i, ale především. Vzpomeňme třeba na poslední Arnold Classic. Komu se dostalo největších ovací? Ano, správně, byl to vítěz Arnold Classic v kategorii physique Tomáš Klíč. Ale byl to ten nejlepší kulturista z naší výpravy? To rozhodně ne. Jak Milan Šádek, tak Josef Furín, by ho, při vší úctě k Tomášovi, v přímé konfrontaci smetli z pódia. Média tedy horovala pro vítěze kategorie, přičemž nejlepší kulturista české výpravy Josef Furín se vracel z AC takřka inkognito. A to je ostuda. To, že tento článek vůbec vznikl, je zásluha sociálního fenoménu zvaný facebook. Přeneseně řečeno, na facebooku se může stát každý králem, bez ohledu na to, jestli něco umí, nebo ne. Stačí si objednat pár fanoušků u pana Zuckerberga (majitel facebooku). V reálném světě je to, alespoň prozatím, pořád ještě jinak. V reálném světě totiž lidé pořád jezdí přes půlku světa, aby se mohli podívat na ty nejsvalnatější kulturisty planety, kteří každoročně soupeří o titul Mr. Olympia. V reálném světě je pořád ještě na plakátech vyobrazen ten nejlepší možný kulturista coby tahák pro diváky. A v reálném světě jsou soutěže fitness modelů pouze přívěškem k soutěži kulturistů.

Přesto všechno neodpírejme fitness modelům jejich zásluhy. Především to, že se díky nim zajímá spousta mladých lidí o cvičení. I když je to jen omezeno na ukazování břicha a trochu prokreslenější paže. Přesto je zde obrovská šance, že časem mohou objevit kouzlo té kulturistiky, která vás bude provázet celým životem. Nejenom v létě na beach party.

Pokud však nastupující generace usoudí, že kulturistika je příliš mnoho odříkání, když stačí mít vyrýsovaných 80 kilo, pěkný účes a nějaké veselé video na You Tube, tak je s ní nadobro ámen. Z kulturistiky se stane pouze posilování a ztratí svůj sportovní náboj. Tedy to, že nejlepší kulturista je ten, kdo má největší a nejvyrýsovanější svaly. Bez ohledu na to, kolik má fanoušků na síti.