Nejlepší už nás neberou, máme rádi průměrnost

Byl jsem v pátek na obědě s naším nejlepším kulturistou v ČR Lukášem Osladilem. Než se o tom rozepíšu trochu víc, chtěl bych  ujistit všechny fandy do aktuálních příkazů, kteří právě teď vytáčejí číslo na URNU, že než jsme pojedli, vyderatizovali jsme celou místnost, posléze ji obehnali ostnatým drátem kolem dokola, přinašeče pokrmu vybavili nejnovějším skafandrem z NASA a na jinak výtečný pokrm nastříkali notnou dávku Sava. Čímž jsme splnili dezinfekční normu i pro případ, že by naši krásnou zemi napadla originální verze moru ze 17. století.

Ale nebyla by to jen ta skutečně smrtelná nemoc, která by cestovala časem. I já se během toho společného posezení posunul o nějakou tu desetiletku zpět. Do dob, kdy jsem hltal články o špičkových kulturistech, těch nejlepších, co v té době chodili po Zemi a mezi něž patří momentálně i Lukáš. Články, které popisovaly preciznost v přípravě a dávaly důraz na životosprávu. Vzpomněl jsem si na letité video s Richem Gasparim, který si na stolní váze odměřoval špagety a ty dvě navíc, které přesahovaly naplánovanou gramáž, odebral. Vybavily se mi tréninky bez mobilů a sociálních sítích, plné soustředění a nevlídných pohledů šampiona na své okolí. Příběhy o Dorianovi Yatesovi o tom, jak má svůj den naplánovaný na minuty přesně. O borcích, kteří měli svůj cíl jasně daný a neuhýbali z cesty a nemuseli se starat o počty followerů. Povídání Lukáše mě zkrátka přeneslo do doby, kdy se oddanost, dřina a nezlomná vůle ještě vyplácela. Chtěl bych tak žít? Hmmm, to asi ne. Obdivuju to? Rozhodně! Stoprocentně!

Střih, sobota a posuneme se k současnosti. Třeba k těm sociálním sítím kam nahraju obrázek, či video nějakého jiného špičkového borce. Třeba Slavoje Bednáře, Tomáše Tabačiara, nebo Tomáše Kašpara. Zapnu stopky a čekám, kdy přiletí první komentář. Po 30 vteřinách: „Ten neuběhne ani 300 metrů “ nebo „A kolik toho uplaveš?“, „Zajímalo by mě, jestli si utřeš prdel?“, „Kdyby měl jet na kole, tak by ho to zabilo“… A tak furt dokola, akorát s hrubkama. WTF?

Tyhle otázky jsou otravnější než Jehovisti a originálnější než 4 pruhy na teplákách z vietnamskýho stánku. Pokaždý, když si je přečtu, mám pocit, že vypadám jak Robert Downey Jr. na tom populárním meme. Akorát ne tak pěknej a bohatej. Možná jste viděli na Netflixu dokument Last dance o kralování basketbalového teamu Chicago Bulls a hlavně pak o nejlepším basketbalistovi 90 let Michaelu Jordanovi. Já ho doslova zhltnul, přestože bych si zašmodrchal ruce a nohy, pokud bych se měl pokusit předriblovat hřiště. Je to skvělá sonda do uvažování famózního sportovce. Taky jsem si všimnul, že tam celkem dost cvičil. Ale ani na pikovteřinu mě nenapadlo, že bych mu někam napsal: „Hej, kámo, zvedáš pěkný hovno, vsadím se, že by tě 200 kilo zabilo.“ Možná proto, že nejsem debil. Koukám na něj, protože mě zajímá, jak hrál basket. Ne kolik uplave, uběhne, nazvedá… To všechno je mi úplně fuk. Dělal basket a v tom byl nejlepší na světě. Kluci dělají kulturistiku a snaží se jí dělat, jak nejlépe umí. A co myslíte, je lepší na rozvoj prsou benchpress nebo plavání kraula? Vyrostou mi stehna víc po dřepech nebo z běhání? Chytří už vědí, kladečům otázek odpovím. Benchpress je lepší a dřepy taky. Proto svou energii směřují tam a neztrácejí čas aktivitou, která je tak maximálně překážkou na cestě k vysněnému cíli. Být ve svém oboru co nejlepší.

Můj táta mi říkal, že když už něco dělám, mám to dělat pořádně. Neříkám, že jsem to splnil, ale rozhodně jsem se o to snažil. Dnes by s tou radou asi neuspěl. Dnes ty výjimečné borce neobdivujeme. Dnes frčí rozmanitost. Komplexnost. Jinými slovy průměrnost. Pokud v ničem nevynikáte, chcete dělat všechno, většinou budete stát ve všem za hovno. Pokud tedy zrovna neděláte desetiboj, kde z deseti průměrných výkonů uděláte jeden špičkový. Ale v Čechách nemáme rádi, když někdo moc vyčuhuje, nám se průměrnost líbí… „Já si umím utřít prdel (asi nějak líp) a ty vypadáš, že ne!“  „Já uběhnu 300 metrů dřív než ty!“ (Gratuluju) „Přeplavu deset bazénů a ty jen 2!“ (Skvělé, to je skoro na Olympiádu). Vyzdvihneme svou mizernou výkonnost v oblasti, které se špičkový borec vůbec nevěnuje a chrstneme mu ji do xichtu. Tu máš hajzle, já ti dám, takhle se tu předvádět! Až budeš hrát pinčes jako já, tak si tu pak machruj s těma svalama…

…A tak jsem v pátek seděl naproti Lukášovi, poslouchal jeho hluboké znalosti ve výživě, tréninku, ale i v suplementaci. Poslouchal jeho otázky na výrobní procesy, čistotu surovin a na všechno, na co se laik nikdy nezeptá a v duchu si říkal, že má prostě smůlu. Smůlu v tom, že se narodil o 20 let později. Že se jeho momentální výkonnost nedatuje někam k přelomu tisíciletí, kde by jako Top Ten z Mr. Olympia okupoval lesklé obálky prestižních časopisů Flex, Muscular Development, Muscle&Fitness a neměl by o sponzory nouzi. Ale narodil se holt do doby, kdy na mě z instagramu shlíží influencer konkurenční značky s 50 tis. followers hubenější než týraný pes a já si říkám, co ten mladík vlastně dělá za sport, když už tam mluví o cvičení a kulturistice?

Nová doba, nové možnosti a buď se jim přizpůsobíte, nebo zemřete. Alespoň mediálně. Časopisy už nejsou potřeba a nemusíte se probít zástupem zájemců o titulní stránku. Stačí přebytek sebevědomí a mobil. A nebudeme si nic nalhávat, proti Lukášovi je i Mlčenlivý Bob motivačním řečníkem. Ale nechci tu mudrovat a ohánět se formulkou „jó, to za nás…“ Tím se ohánějí starý zapšklý dědci. Já to celý chápu. Lidé se chtějí srovnávat s dosažitelným. Taky si rád prohlédnu Bugatti Chiron, ale na instagramu sleduju hashtag #stingergt. Protože Chirona si v životě nekoupím. V 16 letech bych si o radu taky napsal kámošovi, nebo někomu, kdo vypadá o něco líp než já. A proto bych sledoval Lamku a ne Bednáře, protože takhle v životě vypadat nebudu. Tomu všemu rozumím. Čemu ale pořád nerozumím, je, proč lidi přestali mít soudnost? Kde se vzala ta neúcta k píli a výkonu? Proč zpochybňujeme nezpochybnitelné?

Chodím do fitka, cvičím, chci mít trochu lepší figuru a pak napíšu borci, který je o světelné roky dál než já, že neuběhne 300 metrů a já jo? A koho to jako zajímá? Pokud cvičíš kvůli tomu, abys uběhl víc metrů, srovnávej se s běžcem. Pokud tam jsi kvůli figuře, nemotej do toho běhání. Že se ti ta jeho postava nelíbí? To je OK, jemu ta tvoje taky ne a necpe ti to do hlavy. Ale celé je to o tom, že tam kde jsi ty, tam tu cestu prošel už 1000x. Tam, kam se chceš dostat, tam už dávno byl. Na informace, které se chceš zeptat, on už dávno odpověď zná. Ty to nemůžeš vydržet bez bůčku, on ani neví, jak chutná.  A vůbec do toho netahej nějaký sypání, protože bys nevydržel takhle žít ani 14 dní. Vůle se nasypat nedá.

A tak se, prosím, vraťme trochu zpět do dob, kdy jste pro úspěch museli něco obětovat. Mějme respekt k lidem, kteří dokázali mnohem víc než my, jakkoliv se nám vizuálně výsledek té jejich snahy nemusí líbit. Mějme úctu k soustavné rutinní práci, k dřině a odříkání, protože jenom to vede k vysněnému cíli. Jen medaile, porovnání s konkurencí je měřítko, jestli to děláte dobře, nebo ne. Mám rád sportovce/influencery za jejich práci na tvorbě videí a mediálního obsahu (bez ironie). Ale pokud se chci posunout dál, zajdu si pro radu k borcovi, který je daleko lepší než já. Protože, jak říká osvědčená pravda, pokud chceš být nejlepší, stýkej se s nejlepšími. Zábavy je všude dost. A proto díky za ten oběd.