Odsuzovat lidi na první pohled?

Není to tak dávno, řekl bych, skoro ani měsíc, co jsem jednoho krásného větrného dne šel po práci do fitka. Ten den mi zrovna hrálo do karet a řekl jsem si, že si odjedu haksny, ale to není moc podstatné. Vešel jsem dovnitř a ucítil tu krásnou vůni železa, jelikož bylo zrovna 5 minut po otevírací době. Jinak je cítit spíše těžký vzduch plný testosteronu a zpocených těl, ale k věci. Přijdu k pultu a pan majitel fitka mi pouze položil otázku: ,,bude to jako vždycky?" Já odpověděl: ,,no jasně" a oba dva jsme věděli, že to znamená láhev litru a půl neperlivé minerální vody. Inu, vešel jsem do šatny, kde jsem narazil na své sportovní kolegy, ládujíc do sebe nějaké BCAA, které zapíjeli vodou. Jakožto slušně vychovaný jinoch jsem pozdravil a na můj pozdrav přišla reakce ihned poté, co borci polkly tekutiny. Při soukání se do elastických legín na mě byla položena otázka : ,, hele kámo, viděl jsi tady to obrovské hovado, co sem začlo chodit?" Já si nejdříve utřel těch pár kapek potu, které mi vyrašily na čele, když jsem se snažil narvat do legín a odpověděl jsem : ,, ne ne, neviděl, proč se ptáš?" Odpověď na mě byla položena pouze ze zvědavosti, nicméně při mém rozehřívacím procesu jsem si všiml, že o tom stejném pánovi mluví i lidé okolo. Abych pravdu řekl, slyšel jsem samé negativní věci typu: ten bude namyšlenej, bude si z nás dělat srandu, bude nám zabírat lavice, bude se nám smát... a já nevím co všechno ještě. Řekl jsem si, že chlapi okolo mají asi hodně velkou konkurenci, když jsem ve vzduchu včetně železa a zpocených těl cítil také ten obrovský hejt.

Věřte mi, že krom přání, abych ten trénink nohou odjel, jsem doufal, že toho velkého pána uvidím. Nicméně to dopadlo opět jako na Vánoce, když jsem byl malý kluk a čekal na Ježíška. Tím nemyslím, že jsem teď velký, nicméně s přibývajícími léty, ale... však to znáte.  Bohužel, ono neustále dokola probírané monstrum jsem nezahlédl.

O druhý den jsem šel posilovnu navštívit znovu, zrovna mi vycházela záda. Měl jsem po pracovní době nějaké povinnosti, které se učení týkaly, tudíž jsem posilovnu navštívil v pozdějších hodinách. Inu, vešel jsem do posilovny, a co tam nevidím? Že by letiště Ruzyni, tedy v dnešní době Letiště Václava Havla, postavili v našem městě? Teď trochu rozvedu tu metaforu, kterou jsem použil. Viděl jsem obrovského chlapa v bílém tričku, který se rukama opírá o pult a jeho záda byla tak obrovská, že jsem přes ně stěží pozdravil majitele fitka a poprosil ho o jednu láhev vody. Velký pán zatím popíjel svoji předtréninkovou směs, která byla mimochodem složena hlavně z Agrezzu, takže velký pán věděl, co je dobré. Ale zpátky k věci. Pozdravil jsem oba dva a ten chlápek, kterého všichni tak pomlouvali, mi podal ruku a  řekl mi ne čau, ale ahoj. Zůstal jsem v šoku podávajíc mu ruku a v hlavě jsem si přehrával všechna ta negativní slova, která jsem slyšel od ostatních a řekl jsem si : ,,tohle je ten namyšlenej chlap, o kterém všichni mluvili?"

Odebral jsem se do šaten, a v tom do dveří vešla ta obluda s bílým tričkem a ptá se velmi milým hlasem, co zrovna jedu. Odpověděl jsem, že mám dneska v plánu odjet záda. Sám od sebe mi navrhnul, že se k němu můžu přidat, že je jede také. Má odpověď byla něco ve smyslu, že se převléknu a jsem hnedka na place. Druhé gesto, které tenhle namyšlený a ostatními opovrhující chlap udělal. Nejdříve jsem si myslel, že si ze mě dělá srandu, ale když se zeptal, čím chci začít, pochopil jsem, že si srandu nedělá. Kdykoli, když k nám někdo přišel a zeptal se nás, jak dlouho ještě budeme cvičit na onom stroji, nebo lavici, tak odpověděl velmi milým a přívětivým hlasem, že se můžeme střídat, nebo že odjedeme poslední sérii a necháme mu to. Žádný opovrhující pohled, žádné ironické narážky, ale vstřícná odpověď, která byla doplněna úsměvem.

Když byť jen koutkem oka zmerčil, že někdo cvičí špatně, přišel k němu po odcvičené sérii a neostýchavě se zeptal, zdali mu může poradit, že to nedělá úplně špatně, nicméně že by ho trošičku poopravil. Každý odvětil, že bude jen rád, když se přiučí něco nového.

Po velmi náročném tréninku zad jsme se oba dva odebrali do šatny a veliký pán se mě otázal, zdali jsem místní, že by mě hodil domů, že jede autem. V okamžiku, kdy jsem mu sdělil mou adresu, jsme oba dva zůstali stát s otevřenou hubou. Zjistili jsme totiž, že jsme sousedé a bydlí hned ve stejném baráčku, jako já.

Od té doby jsme bez sebe neodjeli žádný trénink. Vím, že když nás dva někdo vidí, tak si řekne, že jsme jako Psychopat a Mat, jelikož váží 130kg a věřte mi, že podkožní tuk má okolo 10% maximálně a já vedle něho, jako malý chcípáček s 90 kilogramy. Prostě a jednoduše to vypadá velmi komicky.

Hlavní myšlenka tohoto článku je prostě taková, že by člověk neměl odsuzovat lidi na první pohled. Proč? Protože tento krátký článek, který jsem napsal, jsem si nevymyslel, ale je pravdivý. Z onoho pomlouvaného chlapa se stal můj ,,trenér,, a kouč, kterého na slovo poslechnu. V dnešní době všichni ve fitku ví, že se chová ještě lépe, než hromada jiných chlapů, kteří mají vyceněné zuby a nehty obroušené do tesáků pokaždé, jakmile mu zasednete lavici.