Partnerky kulturistů, zvláštní druh...

Před pár dny jsem se ve fitku přichomýtl k hovoru, kde se dva mí kámoši bavili o tom, kterak je bezvadný vyrazit do přírody, tam jen tak zbůhdarma bloumat, poslouchat ticho a čistit si hlavu. Bohužel, od prvních chvil mě tohle téma vyloučilo z jakékoliv diskuse. Částečně proto, že tenhle popis trávení volného času přesně odpovídá mé představě klinické smrti a také proto, že příroda je pro mě od chvíle, kdy jsem z ní přinesl klíště zakouslé v šourku při outdoorovém sexu, absolutně nepřátelské prostředí. Proti písku, palmám a moři nemám veskrze nic, ale travnaté pláně, hory, fjordy a lesnatý porost mi pokaždé připraví nepěknou pastičku. Třeba nedávno jsem byl v lese. Na houbách s rodinkou. Po třech metrech od prvního stromu jsem šlápl do obrovitánského hovna, umně zamaskovaného pod tenkou vrstvou jehličí, jemných klacíků a dalšího lesního sajrajtu, které se na pečlivě upravené městské dlažbě nikdy nevyskytuje, navíc kamuflovaného do barvy lesní hnědé. Vzápětí  jsem se stal cílem hejna much, které se mylně domnívaly, že přijela dovážková hovnoslužba z města. Takže zatímco moje ratolesti švitořily po lese, já dloubal klacíkem do podrážky svých Adidasek a přemýtal o tom, jestli by se podobné pasti dokázal vyhnout veterán z Vietnamu. Jsem přesvědčen, že nikoliv. Každopádně tím mé martyrium neskončilo a já se po čase vydal v útroby lesa s hlavou skloněnou a očima na stopkách a snažil se zahlédnout nějakou houbu. Vzhledem k tomu, že jsem nezaregistroval ani exkrement dvanácteráka, šance na úspěch byla mizivá. Ne že bych houby nepoznal. Jsou bílé, zabalené v celofánu a pečlivě nasvícené na regálu Tesca, ale takové tam nebyly. Což je ve finále jenom dobře. Je totiž možné, že bych nějaké přece jen zahlédl a pak by nám doma hrozila bídná smrt, nebo by nás v lepším případě rozesmál i vaflovač. Zkrátka, jakákoliv návštěva tohoto nevlídného prostředí s minimem zábavy pro mě osobně vždycky skončí totálním fiaskem. Přesto tam párkrát zajdu. Kvůli paní. Má to tam ráda a já ji mám co vracet….

Byly doby, kdy mým hlavním plánem bylo získat nějaký ten titul. Mistra Čech, pak republiky, pak Světa, Universe a prostě jak se co zrovna namanulo. Období, kdy veškerá energie a snažení směřovalo k jedinému cíli. Být velký, svalnatý, vyrýsovaný, úspěšný. Být tím nejlepším, jak jen můžete být. Být oddaný kulturistice na 24 hodin, protože tak to čtete, tak o tom mluví motivační citáty, a tak je to taky správně. Náš sport skutečně nejde dělat jen tak napůl. V přípravě na soutěž určitě ne. Mysl se soustředí, myšlenky se upínají jedním směrem, život dostane užší mantinely a běžná činnost se soustředí na práci, jídlo, trénink, odpočinek, spánek. Jak do toho zapadá běhání po lese? Pokud nejste nějaký crossfiťák tak nijak. A to vy nejste. Vy jste kulturista, nebo jím být aspoň chcete. Jakákoliv energie vydaná špatným směrem je energie, která chybí pro růst svalové hmoty. Jídlo, které nepřijmete, kdy máte, se může odrazit ve vaší výsledné formě. Životospráva kulturisty, celkový přístup a ten tzv. bodybuildinglifestyle, je jen jedno velké sobectví. A bez pořádné dávky sobectví kulturistiku prostě nelze úspěšně praktikovat. Takový přístup vyžaduje, že budete buď sám, nebo najdete nějakou vzácnou bytost, která tohle všechno zkousne…

Partnerka kulturisty a já teď nebudu psát manželka, přítelkyně, družka, protože to je úplně jedno, je skutečně zvláštní druh ženy. Ne každá dokáže snášet to, že nemůžete na výlet, protože partner má zrovna trénink. Že když už na tom výletě jste, na nějakou velkou tůru to stejnak nebude, protože měl včera nohy, a navíc se po pár metrech zadýchá jak astmatický geront. A když už všechno tohle naplánuje coby kardio zpestření, musí před tím stát šest hodin u sporáku a vy s sebou vezete krosnu krabiček s jídlem. Ne každou bere vařit pořád dokola rýži a maso a rýži a jiné maso a brambory a ne každou bere vám vůbec vařit. Ne každá chápe, že ten vynikající dortík vážně nemůžete a jen málokterá rozumí tomu, že když v dietě mlčíte, že to není proto, že ji nemáte rád, ale že prostě nemáte energii jí říct, ahoj, jak se máš. A už vůbec žádná neskáče nadšením do stropu, když jí místo nové kabelky koupíte sobě tu přenosnou ledničku na žrádlo…

Moc žen nerozumí tomu, proč se trápíte v jídle, proč zvedáte takový rance a proč utrácíte takový prachy za doplňky. Jen málokterá zkousne to, že si raději zaplatíte startovné na soutěž, hotel a ubytování na dva dny a utratíte za celou přípravu tolik peněz, že byste se mohli válet měsíc v Emirátech. A skoro každá v koutku duše trpí, když vás vidí si aplikovat látky, které vašemu tělu zrovna dvakrát nesvědčí. Tedy tomu vnitřnímu tělu. A když tohle všechno absolvují, musí na závěr ještě odrazit virtuální útoky slečen, které zajímá to pozlátko, ta smetana snažení, velké svaly a obdiv okolí a považují to za dobrý důvod k posílání obrázků svojí vagíny.  

Partnerka kulturisty tedy musí mít hodně pádné důvody, proč s dotyčným je. A já se teď mílovými kroky blížím k patetickému závěru plným kýče, abych napsal, že tím nejhlavnějším argumentem bude nejspíš láska, respekt a obdiv k vašemu snažení. Že jim nejspíš imponuje to, že jste jiní, že sice máte dost nudný režim, ale taky nesedíte v hospodě a nevedete blbý kecy. Ale nevím, jestli nejsem úplně vedle. Ještě jsem totiž nemenstruoval,  takže jednotlivé důvody plynoucí ze složité ženské duše si budete muset s Helgou vyříkat doma. Já bych se měl spíš zamyslet, pro koho ten článek vlastně je?

Určitě pro nás, chlapy, protože není občas od věci, se přes to všechno, co se nám podařilo, ohlédnout přes rameno a přečíst si, jaký jsme občas hovada. Co si budeme povídat, já bych sám se sebou určitě nechodil a po první vybalené misce s rejží bych vzal nohy na ramena. To ale neznamená, že máte couvnout na své cestě. Ani o píď! Jen si víc važte toho, kdo vás na té cestě provází.  Určitě pro ty mlaďoučký holky, kterým se líbí svalouši, ale nemají ánunk o tom, co to všechno obnáší. Tak snad jsem vás moc nevyděsil, děvčata. No a hlavně všem ženám, kteří se po boku soutěžních kulturistů, nebo aspoň těch, co to myslí s kulturistikou hodně vážně, pohybují už nějaký ten rok. Hlavně těm patří tenhle článek a poděkování, že těmhle chlapíkům vytváříte skvělé zázemí, bez kterého by to prostě nešlo. Jednou to skončí a zůstane jen vděk a skvělé vlastnosti, mezi nimiž vyniká pocit zodpovědnosti a návyk na tvrdou práci, což se pro společný život náramně hodí. Pokud se z něj tedy nestane zhrzenej zneuznalej rozkydlej kokot. To je pak ještě horší, než na začátku…