Posedlost bývá vidět, tak pozor na to..

Vypadá to, že čím dál víc lidí má o kolečko navíc. A asi tušíte, že nemyslím děti na trojkolkách. Mluvím o jedincích, jejichž nerovnováha je trochu hlubšího rázu a přesto viditelná. Mají třeba nehty delší než vlasy a to jim visí culík do půlky zad. Nebo uznávají přírodní životní styl a tak chodí bosky po zaplivaných ulicích. A jsou i tací, kterým je to jedno kolečko navíc málo, tak jich mají navíc rovnou desítky. Nebo i stovky. Připíchnou si je na obličej a jejich vytuněná hlava, přecitlivělá na magnetickou sílu, se díky tomu dostává do knihy rekordů. Ale ať si každej dělá, co chce. Pro mě za mě, ať si hrajou třeba na hady s rozříznutým jazykem vejpůl, nebo si nechávají vyndat svoje vlastní žebra. Když mi to způsobí jen to, že se poseru smíchy, tak jsem oukej. A ještě abych nebyl. Moje minulost taky není úplně košer.

Ne že bych se býval cítil jako nějaký zvíře, to vůbec ne. Ale vypadat to mohlo docela jinak. Od dětství jsem se sice snažil jít normální cestou, třeba rozvíjel svůj hudební talent foukáním do dechových nástrojů, ale pak se něco zlomilo a následující víc než desetiletí jsem se topil na dně flašek s nalomenou úctou k životu. Sbíral jsem zákazy vstupu do putyk tak dlouho, že ještě dnes si někteří hospodští můžou myslet, že to nemám v hlavě v pořádku. Takže asi jsem měl o kolečko navíc i já. A klidně zas můžu mít. Nebo ještě stále. A docela chápu, když mě do této sorty zařadí lidi, co mě viděli ustýlat si na chodníku. Trochu od věci mi však připadá, když jsem označen za šílence kvůli tomu, že cvičím. A z huby to vychází často chlápkům, co leží doma u televize.

Záminka k tomu označení, které mě háže do pytle mezi lidi s odoperovanými žebry, bývá přehnanost a nebezpečí mého počínání. I když nejsem tak úplně přesvědčen, že jim jde o moje zdraví, musím uznat, že bodybuilding je fakt šíleně nebezpečnej sport. Necvičím ještě ani deset let a už mám mozoly v dlaních. Párkrát jsem byl u ortopeda, občas mě někde píchne a jednou jsem to dokonce přehnal s kofeinem a vylítnul mi tlak. Takže nějaká ta pauzička od cvičení už taky proběhla, ale kostlivec s kosou se mi kupodivu stále ještě vyhýbá. A přesto že se mi i virózy vyhýbají skoro jak čert kříže, prý hazarduju se svým zdravím a právě to mě má dělat nenormálním. Ale co je teda normální? Co je běžné?

Třeba jen tak zevlovat po škole (po práci) venku, skočit s kámošema na pivko, vyvalit se u bedny, anebo koupit popcorn v Cinema city. A ne být posedlý sportem. Ne si lehat do dráhy puku letícího sto kilometrovou rychlostí, riskovat roztržení hlavy o mantinel, nebo i o pěst a loučit se se svým kompletním chrupem. Možná je to stále cool, ale rozhodně není běžné ani slajdovat rozkročmo se skejtem po zábradlí a riskovat tím rozlučku se svým mužstvím. Nebo sedět na motorce a z výšky přitom mířit hlavou k zemi. Dokonce ani touha po trhání rekordů v atletice není běžná. Když v tom chcete být dobří, vyžaduje to určitý druh posedlosti a často je to taky nebezpečný. Tak proč bývají považováni za šílence zrovna činkaři a ostatní sportovci ne?

Já vám řeknu proč. Podle mě vůbec nejde o nějaký riziko. Samozřejmě se může stát, že mi selže ruka a činka mi pak udělá díru do hlavy. Nebo si možná zadělám na artrózu. Ale označení „šílenec“ přichází z docela jiného důvodu.

Na borcích z gymu je ta posedlost totiž vidět. Každej pozná, že týpek s půlmetrovým obvodem bicáku, který lemují žíly, posiluje. No a hned je jasný, že s borcem cloumá posedlost. Některým to může být putna, ale spíš je jedněmi obdivován a druzí mu závidí. A pouhý jeden svalovec v tílku, se zraněnou rukou v šátku „provokuje“ k těmto kecům: „Ha, a má to. Žádnej rambič to není. To má z toho svýho šílenství. Z té své posedlosti být větší a silnější než normální lidi.“ Za to, když potkají třeba i celej zástup lidí s ovázaným kolenem, nepoznají, že půlka z nich jsou fotbalisti. Leda by si všimli kopaček na nohou.

Takže na nás to je prostě vidět. Stejně jako je vidět chlast na týpkovi, co zaostřuje jedním okem a padá za každým druhým krokem. Už na první pohled nejsme obyčejní ani my, fitnessáci. Tak jako není obyčejná holka s decimetrovým tunelem v uchu. A nakonec není normální ani ten chlápek co kyne doma u bedny. Možná je totiž taky posedlý. Pohodlím, závistí, anebo obojím. V běžném životním stylu mu zmizely žíly pod tukem a zarostly i zevnitř, srdce se pomalu poddává pasivitě tak jako tělo bez pohybu a dokonce hrozí, že se vrcholky kloubů ocitnou v hlubinkách postupně obklopovány sádlem. Ale ty se dřeš v posilce, tak prej hazarduješ se svým zdravím.

A kdo je pak teda šílenec? Ten co se cítí být hadem? Ten co ožralej usíná na zemi? Nebo snad činkař?  No, nevím, nevím. Mám sice své favority, ale vy to klidně můžete vnímat jinak. Každopádne jsou záliby těchto lidí na první pohled vidět. A to i na tobě, lenochu. Tak na to nezapomínej.