Posíláte dickpiky, ale přitom neumíte kváknout…

Posíláte dickpiky, ale přitom neumíte kváknout…

Pavel Vacek | 12. 09. 2022

Ať se tomu snažím vyhnout jakkoliv, občas se svými texty dostanu do oblastí, v nichž to čpí stařeckým pachem, zatuchlou nostalgií a veskrze odpudivou myšlenkou ala… „to za nás to bylo….“ No..., to už nechám na vás, protože jak už jsem naznačil, dokončení té věty se snažím bránit stejně usilovně jak ortodoxní muslim játrovce z prasete. Takže většinou použiju slovo „jiné“, abych zachoval mezigenerační smír. A jiné to za nás bylo rozhodně v oblasti mezilidské komunikace. Pro moje děti je myšlenka, že by se nedalo někomu dovolat, napsat, zastreamovat rovnou z gauče absolutně mimo jejich představivost. Možnost, že byste se s někým domluvili na schůzku v určitou hodinu na určitém místě, aniž abyste to mohli ještě 150x změnit, je přímo děsivá. Jenže tak to bylo. Pokud jste něco chtěli pořešit jinak než osobním kontaktem, šlo to dost ztuha…

Takže když už jsem začal trošku páprdovsky, musím najít oporu v tvrzení všelijakých psycho odborníků, že ačkoliv má generace XYZŽ (kdo si to má všechno pamatovat) nepřeberné možnosti komunikace, v osobním navázání kontaktů a řešení krizových situací pomocí dialogu to krapet vázne. Já odborník nejsem, ale zato se denně bořím bažinou komentářů, ve kterých je kdekdo odvážnější než potomek Chucka Norrise a Godzilly. Anonymita internetu nám dala odvahu psát té které fitnessce, jak by ji oblažili spermatem dobře mířenou trefou do pravého oka, 130 kilovým borcům dávají rady bio kluci s čerstvě zakoupenou permicí do fitka a všechny dohromady kritizuje mastná brada, co si naposledy viděla penis v sedmé třídě při nácviku stojky. Každej druhej je hustej a cool a v reálu…? No to všichni známe… V reálu nic. Samozřejmě. Vrcholem odvahy občas bývá vydolovat z někoho i Dobrý den na pozdrav. Takže kam tím clickbaitovským titulkem a nadmíru kritickým úvodem vlastně mířím? K pomoci. Chci pomoct radou všem těm nesmělým návštěvníkům fitka, kteří se bojí zeptat na úplně normální věci, které by jim pomohly s tréninkem, na které jsme se úplně normálně ptali my, páprdi. Ono nám totiž nic jiného nezbývalo.

O co teda jde? Návštěvnost každého fitka má dva roční vrcholy. Tím prvním je klasicky začátek nového roku, pod náporem všech těch předsevzetí, které jsme učinili pod vlivem alkoholu a k naší smůle je nestihli do rána zapomenout a ten druhý je začátek školního roku v září. To se opět setkají kamarádi a kamarádky a častokrát spolu nově poprvé vyrazí do fitka, kde zpravidla dělají úplné hovadiny. V lepším případě jde o srandovní provedení cviků, v horším o život. Nebo minimálně zdraví kloubů, úponů a nejbližšího okolí. Tady samozřejmě platí, že nemá cenu šetřit a minimálně na 2-3 tréninky využít (a zaplatit) služby nějakého trenéra, který je alespoň provede po strojích, předvede pohyb a dráhu cviku. Záměrně nepíšu správnou techniku, protože po 2-3 trénincích bude velký úspěch, když sami už příště nebudou cvičit lýtka na peckdecku. Jenže se tu bavíme o študácích, kteří se právě pokusili zbankrotovat svoje rodiče sáhodlouhým seznamem potřeb, které vyžaduje naše bezplatné školství. Říct jim o další prachy na nějakýho týpka v elastickým triku, co jim má ukázat, jak se leží na lavičce, je učiněná sebevražda. Notabene v situaci, kdy půlka republiky skupuje v bojovné náladě svetry v předtuše chladnější zimy než obvykle. Takže co s tím? No pokuste se to udělat jako my v dobách, kdy trenér měl na krku píšťalku, přes den učil tělocvik, po odpolednách ošmatával holky na gymnastice a ve fitku se rozhodně nevyskytoval. Prostě se ptejte.

Vídám denně začátečníky, kteří bloumají po fitku, sem tam něco potěžkají, jindy za něco zatáhnou, občas něco přenesou tam a zpátky a vždycky skončí v kardio zóně bez ohledu na to, že váží o jen o něco víc než těžítko. Vidím, jak pokukují po ostatních, ano, i po mně a snaží se to po chvilce napodobit. A přitom všem se bojí zeptat. Proč? Co myslíte, že se asi tak stane, když přijdete k borcovi, nebo zkušené fitnessce a ve vší slušnosti se zeptáte… “Můžu to zkusit s vámi a mohl byste mi, prosím, poradit?“

Jasně, něco se přece jen stane. V ten moment tu máme tolik možností, že by to zavařilo čipy i v šachovém simulátoru. Nicméně ve všech jemných odlišnostech se bude odvíjet odpověď pravděpodobně v těchto rovinách:

- "Omlouvám se, ale ne." (Jsem zvyklý cvičit sám, mám krátké pauzy, právě končím atdatd…) OK. Stalo se něco? Ubylo vás? Ne. Slušně jste se zeptali, byli jste s vysvětlením slušně odmítnuti, to se stává. Nestalo se, na rozdíl od vašich blbě provedených, zdraví ohrožujících, sérií, vůbec NIC. Zeptejte se znova a někoho jiného.

- "Jdi do prdele, zaplať si trenéra, socko, a neotravuj." Jo, i to se vám může stát. Nikdy jsem to sice za 30 let ve fitkách nezažil, ale věřím, že i taková varianta může nastat. Gratuluju vám! Právě jste na první pokus odhalili největšího debila široko daleko a ušetřili si spoustu času debatou s ním někdy v budoucnu. OK, i takoví jsou mezi námi, nedá se nic dělat. Zkoušejte dál, protože jednou se vám dostane odpovědi…

- ...No jasně, není problém. Musíš to dělat tak a tak, dýchat u toho takhle atdatd…" Jsem si jistý, že tuhle odpověď dostanete nejčastěji, protože přestože jste přišly do fitka s hlavou plnou předsudků, je komunita ve fitku obvykle tvořená veskrze fajn lidma.

A abyste se co nejvíc vyhnuli těm prvním dvoum odpovědím, přidám pár rad na závěr.

- Ptejte se lidí, co cvičí na strojích. Přemístit kolík je otázka vteřiny. Přeházet kotouče, aby vás to nezabilo, je opruz.

- Neptejte se těch největších, nejlepších, nejsoustředěnějších. Ptejte se „normálních lidí“, kteří ale zjevně ví, co dělají. Učíte se pohnout zátěží, ne se připravovat na Mistrovství Světa. V autoškole vás taky nebude učit řídit Hamilton.

- Nechtějte ukousnout ruku, když je vám nabízen prst. Stačí, když někoho požádáte, aby vám ukázal jedno, nebo dvě provedení cviku. Ne, že se na něj nalepíte po zbytek tréninku. Od toho je tam skutečně jen ten trenér.

- Nesnažte se vyzkoušet všechno a hned. Nepotřebujete cvičit na všem, co je ve vašem dohledu. Naučte se od někoho jen pár cviků. K nim pak postupně přidávejte další a další. Pamatujte, že nikdo neumí hned běžet. Zeptejte se rodičů, kolik jste měli boulí, než jste udělali pět kroků v kuse…

No a to je všechno. Předci nám zanechali mnoho moudrých přísloví. Třeba tohle: Líná huba, holé neštěstí. Tak se tím řiďte.

P.S. No a ve finále, když potlačíte ego a slušně se optáte na pomoc nějaké vysportované slečny, je to dobrý odrazový můstek pro další skórování. Rozhodně lepší než když ji v directu cinkne zpráva, „hele buchto, tady je moje nádobíčko, to jsem ale kanec, co…“

Komentáře: