Sluchátka. Společenský mor nebo spása ve fitku?

Co chvíli někde slyším, jak je ten marketing Extrifitu strašně promakanej. Většinou jde ale jenom o shluk náhod. Když nevím kudy, otevřu si složku s obrázky, zavřu oči, jezdím myší po obrazovce a pronáším si rozpočítadlo ententýky dva dudlíky, rád si šáhnu na ťuflíky, tahle fotka půjde ven a kliknu na ní. A tak se stalo, že se na fcb objevila tahle úvodní fotka s Tomášem Kašparem se sluchátky na uších a strhla se kolem toho vážně velká debata. O tom, jestli je bezva, je mít, nebo jestli to je k zbláznění, když musíte komunikovat znakovou řečí, kterou nikdo ze zúčastněných neovládá. A tak se stalo, že jste mě tam prosili, ať o tom něco napíšu. Co prosili? Žadonili jste! Což by bylo super, kdyby to byla pravda. Ve skutečnosti tam byly tři komentáře, že je to celkem dobrý nápad na článek. S vrozenou skromností říkám, našli jste si k tomu toho nejpovolanějšího. Můj vztah ke sluchátkám se totiž vyvíjel od okázalého pohrdání po nadšené užívání…

Mileniálové si rádi namlouvají, že jsou nositeli nějakých nových trendů, ale staromilci si jistě vzpomenou na prvního průkopníka sluchátkocvičení, Aarona Bakera, který udivoval nejenom parádním svalovým rozvojem, ale také svou proklatě nízko zavěšenou megaobrovskou ledvinkou, ve které měl bochník chleba pro mámu, walkmana a šest set náhradních baterek. Jak se sluchátky, tak s ledvinkou předběhl dobu, ale tohle vizionářství bohužel nebylo v souladu s technickým rozvojem. Holt, když měl přístroj na přehrávání hudby hmotnost cihly, výdrž dýchavičného geronta a díky jeho rozměrům jste neudělali dřep, aniž byste tím nenarvali své kulky do míst, kde se naposled nacházely v pěti letech, všeobecný rozmach očekávat nelze. Ten nastal až s příchodem zařízení na obsluhu mailu, hovorů, seznamky, nákupů, toustovače, zahradní hadice, textového editoru, peněženky, diskotéky, zkrátka moderního mobilního telefonu se všemi jeho aplikacemi.

A tak se nám objevili ve fitkách první lidé, kteří pokyvovali hlavou, aniž by odpověděli na pozdrav, čuměli na vás jak francouzský buldoček po psím sexu, neboli odborně krytí, a to pokaždé, když jste se ptali na počet sérií a ještě spousta dalších podivínů, pro které jste byli rázem míň než vzduch. Namyšlenci. Blbečci! Na co si to jako hrajou? Že prý je hudba motivuje k lepším výkonům. Pchaáá, takový kecy! Kdyby to byla pravda, každý druhý by sjížděl Best off meditačního velrybího zpěvu, soudě podle tréninkové intenzity sluchátkářů. A vůbec, do fitka se chodí makat, kurva, a ne poslouchat nějaký ožralý umělce! Nikdy, nikdy si je nenasadím! Nech si to všichni zapamatují! Jsem si říkal….

…až do památného roku 2017. To mě popadla myšlenka, že si zase zazávodím. Po letech. A tak jsem se do toho fakt pustil. Vynucená opakování, ubírané série, hodně na krev a na doraz, velký důraz na stravu. Všechno ve Fitmexxu kam chodím léta, přičemž plány zůstaly utajeny.

„Co blbneš?“ Eee, no, prostě cvičím…

„Držíš dietu, či co?“ Eee, no, tak na léto, víš jak..

„Jdeš na závody, nebo co?“ Eee, no, prostě cvičím, tak, na léto…

„Si to tam poslal, nebo co?“ Eee, no prostě víc cvičím no, tak na léto…

„To vypadá dobře, jdeš do závodní formy?“ Eee, no, nevím, prostě víc cvičím, na léto…

„A co říkáš na formu…. „ KURVA! Prostě chci cvičit!!! Dejte sem nějaký ty zasraný sluchátka…

A tak jsem začal pošilhávat po něčem, co mě izoluje a uzavře do kulturistického světa, ve kterém jsem chtěl být. Jenže nastal druhý problém. Soudnost. Víte, občas se cítím na pětadvacet. Ve fitku držím krok s pětadvacetiletými. Mám lepší postavu než (nesportující) pětadvacetiletí. Ale pětadvacetiletý si myslí, že mi je 60-95. Není nic trapnějšího než takoví ti padesátiletí mladíci. Takže jaký si koupit? Jsem big fan do Roellyho Winklaara, vím, že se nehne bez Beats sluchátek. Chtěl bych být jako Winklaar, ale bohužel, co vypadá dobře na něm, na mně nikoliv. O tom jsem se již jednou přesvědčil, když jsem zvažoval koupi toho nebbia tričkotílka s kapucou, ve kterém Roelly vypadá setsakramentsky skvěle, ale já asi jako věšák na tanga velryby. Takže Beats sluchadla nebudou. Je třeba vypadat decentně, poplatně věku. Vyzkoušíme špunty.

Ideální kompromis. Prostě jsem vyměnil trčící chlupy z uší za trčící decentní černé drátky a bylo to fajn. Až na to, že byly tak decentní, že moc neplnily ten účel odpuzovače dotazů, a navíc jsem odhalil jakousi anomálii svého sluchovodu. Ať jsem tam narval jakýkoliv průměr špuntu, furt to lezlo ven, pořádně to netěsnilo, a i když jsem si zesílil aparát na stupeň hlasitosti – krvácení z uší – stejně se mi v mozku odehrával mix vnějšího hudby s mým playlistem. Leč, kostky už byly vrženy, kulturistika měla přednost před vlastní sebeúctou a došlo ke koupi vnějších sluchátek.

Ale ani to se neodehrálo bez komplikací, samozřejmě. „Pane, kupte si bezdrátové, jsou sice o něco dražší, ale lepší..“  Tak víte co, to je jenom na občas, víte, nejsem žádnej puboš, abych v tom někde lítal, že jo.. Já to mám jen tak občas, někdy, sem tam, víte…  No prostě kecy, jak když si jdete koupit první šprcky. Takže na uši, Panasonic, s drátem.

Jsou fajn. Pokud vám k tomu přibalej kraťasy s kapsou na zip. A ty mám jediný. Strašně rády sajou pot, aby z něj vylouhovaly osobitý zpocánkový parfém. Takže jeden trénink a šlus. A pak už mám jen naše Extrifiťácký, který jsou úplně super, akorát že bez zipu, a tak z nich ten telefon úplně suprácky lítal ven. Jedete benč, telefon prásk na podlahu a vy rázem posloucháte pravým okem se 140 kg nad sebou. Stejně bezva jsou přední dřepy, když si tu šňůru zapomenete povytáhnout. To pak jedete hlavou v pohybu jak dřevěná loutka. No a úplně nejvíc je legpress, kde to sice lítá z malý vejšky, zato hezky pěkně na železo, což má celkem dramatický následky na sklo telefonu…

Takže jak jsem si pořídil nový telefon bez vzoru pavučiny na displeji, šlo se do bezdráťáků. A bez prodavače. Po netu, u Alzy a ještě bez předsudků. A tak mám ty největší Sony sluchátka na světě. Potlačují vnější zvuk, takže slyším zvenku úplný hovno i když stojím pod reprákem ve fitku a ještě nějakým kouzlem přenášejí ty songy na 30 metrů daleko. Vypadám jak Otík z Vesničky mé střediskové, takže jako debil, ale je mi to jedno. Naučil jsem se odezírat z úst a zdravit vlídným pokynutím a vstřícným úsměvem. Na otázky ohledně sérií hbitě komunikuji gesty a palci, které by nezvládl ani velitel průzkumné hlídky ve Vietnamu. A je to skvělé! Lépe se soustředím, lépe procítím svalovou partii, lépe se schovám před okolím, když si prostě nechci povídat, a dokonce musím uznat, že pár songů mě skutečně dokáže vyhecovat k vyššímu výkonu. Takový Split It Out od Slipknot zažehne kus agresivity i v Gándhím. Cesta odmítače se uzavřela, cesta poslouchače se otevřela. Příští štace naslouchátka v tělové barvě. Ale to už je zase jiný příběh…