Svalová paměť: „Já se vrátím“
Autor: Petr Třetina
25. 3. 2020
Málokterý sport mě fascinuje jako ten, v kterém se pěstní úchop stává obdobou dílenského svěráku. Ten sport, kde se v pouhém pětisekundovém výkonu trhá kůže v dlani a pokud se chce člověk stát opravdovou hvězdou, nejdříve spatřuje hvězdičky linoucí se ze své extrémně natlakované hlavy. Třeba při mrtvém tahu, nebo dřepu.
No, ale i když jsem tak trochu zakonzervován v místnosti s činkami, občas o mou pozornost zavadí i jiná jména, než jsou Kašpar a Koritenský. Například zbystřím vždy, když Jaromír Jágr končí s hokejovou reprezentací. Už asi po osmnácté. Opouští ten led a nože svých bruslí přesto odmítá ohřát. Vždy se totiž vrátí. Někdo by takové jednání přirovnal k neúspěšné abstinenci. Já tomu říkám vášeň.
Když se člověk rozhodne ukončit činnost, kterou má nadmíru rád, těžko říct, co vše se mu honí hlavou. Pochopitelné však je, že odhodlání a výdrž jsou často pokoušeny různými vlivy. Může být těžké procvičit celé tělo se sádrovou dlahou na ruce. Může být těžší dodržovat stravovací návyky, když chcete být s osobou, které tahle preciznost vadí. Ať už vznikají cvičební pauzy z těchto důvodů, nebo jiných, opravdovej srdcař nezapomíná, že svaly mají také paměť a považuje za škodu toho nevyužít.
Vzpomínáte, jak jste chodili po prvním legdeji v životě? Délku kroku jste mohli závidět i Paklíčovi z Pevnosti Boyard, že? Já jsem tak bolavé nohy zažil jen jednou. Ani po půlroční pauze se bolest neozvala v takové míře. To je ona svalová paměť.
Naše vzpomínky jsou na tom podobně. V delší pauze si nedokážeme vybavit pocity, které námi prostupovaly, když jsme jeli naplno. Pamatujeme si pouze slova, kterými jsme tu euforii popisovali a obrazy, které jsme v té době zrakem tiskly do mozku. No a kdo je úplně vymaštěnej, ten má pro připomenutí jenom starý selfíčka. Netréninkové období je prostě pár fotek plus holá skupina vzpomínek okleštěných o endorfiny, o zrychlený průtok krve, kyslíku i živin, bez pocitu vzpřímenosti, nabuzení, síly, nepřemožitelnosti a bez té zdravé agresivity.
Ale i z přestávek se dá těžit
Pokud máte dlouhodobě na chlup stejné tréninky, tělo stagnuje, zastavuje růst. Svaly musí být neustále šokovány odlišným zatížením, změnami, šokováním. To jistě znáte. No a cvičební pauza je vlastně taky taková změna. Návrat k zátěži pak znamená, že svaly, které upadaly do stále hlubšího spánku, jsou probuzeny silným šokem a lépe reagují růstem. Navíc máte určitý podíl vybudované hmoty a zkušenosti s cvičebními technikami a stravou. Takže hlášky jako „Sere mě, že přestanu cvičit a potom začínám od nuly“ jsou nesmyslné.
Posilování je dlouhodobá extrémní zátěž a my jsme extrémisté. Na jedné straně zuby trhající dřina a na druhé leháro na zotavenou. „Vše nebo nic“ ovšem nemusí být definitivním pravidlem, takže roční přestávka neznamená, že už to nemá cenu.
Svalová paměť nemá možnost nahlédnout do fotek a vzpomínek. Tato paměť spí a čeká jen na to, až uskutečníš to, cos tehdy řekl: „Já se vrátím“