Tvrdá práce porazí talent. Ale jen vocamcaď pocamcaď.

Tak máme v ČR nového IFBB Profíka. Josef Květoň, obrovský chlápek s poetickým jménem ostře kontrastujícím s vizáží děsivého Vikinga, nedal svým soupeřům na 10X Ben Weider Pro Qualifier 2022, které se konalo v prostorách britského Braywick Leisure Centre, sebemenší šanci a jednoznačně zvítězil. Tedy pokud mohu aspoň trochu soudit z publikovaných záznamů. Paráda! A zároveň si říkám, že je to až k nevíře, kolik skvělých kulturistů dokáže tahle prťavá zemička vyprodukovat. Ve světě fungují dvě profi federace, kde v Elite Pro patří naši závodníci mezi nejužší špičku a také významnější IFBB Pro, kde to sice po odchodu Lukáše Osladila ze scény na nějaké pravidelné útoky na první místa zatím nevypadá, ale do počtu tam ti naši kluci taky rozhodně nejsou. Německo, Polsko, Francie, Španělsko, zkrátka velké země Evropy s mnohamilionovým obyvatelstvem a potenciálně větší základnou a my těch profíků máme stejně o dost víc. Ne díky nějakým skvělým podmínkám ze strany státu, ale navzdory nim. Podpora nulová, klacky pod nohy pětimetrové, výsledky excelentní. Taková je realita. U kormidel máme už 25 let jelita, jejichž společným pojítkem je totální neschopnost hospodařit s tím, co mám, zato se superschopností rozfofrovat všechny prachy z daní, a ještě si půjčit další. Tak ti by se od nás mohli učit. Nám se daří proniknout mezi špičku i s tím, že ty podmínky nejsou kdovíjak ideální. A Josef Květoň je toho zářným příkladem…

...Neznáme se nijak osobně, takže budu vycházet jen z toho, co jsem se doslechl z jeho tréninkových videí a přečetl v článcích. Nebudu to nijak detailně rozebírat, ale v kostce jde o to, že Pepa dělá v zemědělství a když je sezóna, řídí nějaký stroj, co mění naftu na rámus a sklizené obilí. Takže si vzpomeňte na budovatelské seriály z JZD s Vladimírem Menšíkem a je vám jasné, že na nějaké cvičení nemá čas, náladu, energii a vůbec nic, když je od rána do večera na poli. Možná ho teď trochu idealizuju, ale Tomáš Bureš, se kterým se naopak znám dobře a který ho k té kartě dovedl jako trenér, mi potvrdil, že Pepa je kulturista, jen když má čas. A ten má jen tak půl roku a ten druhý půlrok má místo tepláků montérky a věnuje se práci a rodině a neživotosprávě. Na mou otázku, jak je to kurva možný, když je tak dobrej, se jen rozesmál a odpovídá… "No to je prostě náš Pepa."

Což mě přivádí k víkendové debatě s Pavlem Samkem na fcb, který se přesně nad tímhle přístupem rozplýval a uznale pokyvoval hlavou, že teda páni, tohle je fakt borec, páč tu kulturistiku vůbec nežere, dělá si to při práci, má famílii a život úplně se vymykající těm kulturistickým stereotypům a klišé o nepoužitelném, nepraktickém chlápkovi s miskou žrádla naváženou na mikrogramy. A já vlastně souhlasím. Jen netuším, jak s takovou informací naložit a jak ji předat dál…

Pravidelný nárůst letopočtů v občance je stejně naprd jako čím dál úspěšnější působení gravitace na vaši kůži, ale nedá se popřít nesporná výhoda, že stárnutím získáváte jisté zkušenosti a nadhled. Už jsem potkal mnoho šampionů s mnoha rozdílnými přístupy. Slyšel jsem historky z důvěryhodných zdrojů, kdy některé světové hvězdy kulturistiky při návštěvě ČR praktikovali trojčlenku jíst, cvičit, (hodně) spát, kdežto jiné daly přednost trojici ženy, víno, zpěv. Setkal jsem se s borci, kteří si po soutěži dali zdvořilostní proužek pizzy, aby se neřeklo, načež se okamžitě vrátili k dietnímu a přesně naplánovanému režimu, ale taky jsem měl možnost vídat po celý týden již zesnulého Mr. Olympia, Shawna Rhodena, který se za celý týden kulturistické stravy ani nedotkl, zato bábovek, sušenek, dortíčků a jiných pišingrů snědl tolik, že jsem se bál, že od něj chytnu cukrovku. Potkal jsem v posilovnách kluky, kteří si vedli tréninkový deník, zapisovali si jídlo a plánovali sex s ohledem na kalorický příjem, a přesto vypadali jak tlustá čivava. A stejně tak znám lidi, kteří žerou burgry, jejich trénink tvoří shluk náhod a berou medaile na národní úrovni. Pro někoho je to frustrující, pro jiného motivační. Záleží na množství talentu, kterým disponujete. A o tom to asi je…

Pamatuju si to z dob, kdy vrásky ještě netrefily na mou tvář a peníze se braly odněkud z kapes rodičů. Cvičil jsem, makal jsem, snažil jsem se, nepil, nekouřil a vždycky se objevil nějaký vrstevník, co na tréninku ještě táhnul chlastem ze včerejší diskotéky, bradu měl červenou od guláše (snad to byl guláš), oči jak angorák a přesto vypadal jak borec, zatímco já vypadal jak blbec. Bylo frustrující, že jsem se z naší staré party nejvíc snažil a výsledkem byly ty nejmenší bicepsy ve všech. Taková je prostě pravda a jsou to přesně ty chvíle, kdy před vás nastoupí dilema a vy stojíte na rozcestí s ukazateli „doprava- snaž se ještě víc“ , „doleva – hoď na to bobek“. Dal jsem se doprava, výsledek znáte. Mr. Olympia se ze mě nestal, ale ze staré party mám teď aspoň ty největší bicepsy…

Celé to je příběh o té klasické větě, která tvrdí, že tvrdá práce porazí talent. Proto tu roky píšeme o důležitosti kulturistického stereotypu. O nutnosti životosprávy. O tom, že když budete kalit do rána a blbě žrát, nic vám neporoste. Pravdou ale je, že jsou mezi námi jedinci, co můžou blbě žrát, můžou kalit do rána, a přesto budou vypadat skvěle. Do určité míry a do určité úrovně mohou vycházet ze svého vrozeného talentu. Ale vy je postupem času doženete a porazíte. Pokud si ale takto nadaný jedinec osvojí i tu tvrdou práci v podobě správných tréninků a životosprávy, jste nahraní a neporazíte je nikdy. Z těchto pracovitých, uvědomělých genetických talentů se pak rodí všechny ty Colemanové, Križánkové, Heathové apod… Dobrá zpráva je, že jich není zas až tak moc.

Takže má vůbec cenu, věnovat se tomu na 100 %, být striktní v tréninku, v jídle i životosprávě? Já myslím, že ano. Minimálně v počátcích nějaké hypotetické „kariéry“. Protože cuknout se z toho dá vždycky, kdežto asketický způsob života se s přibývajícími léty nastoluje špatně. Zároveň postupem času nastupuje jiný fenomén. Takové to poznávání sám sebe a svých potřeb. Zní to jak z nějaké nablblé brožury za pětikorunu o osobnostním rozvoji, ale pro sportovní dlouhověkost je důležité to, aby vás to bavilo a vy jste v kulturistice nacházeli sebeuspokojení. A pokud to znamená být 100% upnutý na kulturistiku, je to stejně v pořádku, jako se jí věnovat naplno jen půl roku a zbytek se trávit čas nad něčím jiným. Příkladů, kdy jsme u někoho řekli, „že kdyby se tomu věnoval naplno, tak by…“ je hromada. Často se v téhle souvislosti objevuje třeba jméno Milana Šádka a může to být pravda. Ale taky je docela možné, že bez pravidelného vstřiku adrenalinu tryskající z útrob motorového prostoru jeho supersilného Mercedesu, by možná už ani necvičil. To nikdo z nás neví a takových „kdyby“ je v našich životech asi milion. A proto si užívejte životních úspěchů, ať už mají jakoukoliv podobu a žijte v souladu s vaší skutečnou touhou. Důležité je, aby VÁM se žilo dobře.